Její pohled byl až příliš průhledný, téměř vyzývavý.
Radim si však v duchu kladl úplně jinou otázku. Co když měla jeho babička na mysli právě Kristýnu Vackovou, když mu kdysi záhadně vykládala o dívce, která je mu souzená? Říkala přece, že se jejich cesty už dávno proplétají a že se znovu setkají ve správný čas. Měla snad na mysli ji? Kristýna byla bezesporu půvabná a pozornost mužů jí nikdy nechyběla.
Jenže důvěra je křehká věc. A tu v něj zlomila. Ať už dnes mluvila o citech nebo o mladické pošetilosti, Radim jejím slovům nedokázal uvěřit. Přesto mu občas problesklo hlavou, zda jí nekřivdí. Možná si skutečně uvědomila, co tehdy pokazila. Zůstala sama se synem, život jí nejspíš uštědřil pár tvrdých lekcí. Třeba přehodnotila své priority. Možná by si zasloužila alespoň špetku pochopení. Vždyť on ji kdysi miloval víc než kohokoli jiného.
Po několika dnech nastoupil Radim do nové funkce. Pod jeho vedení spadalo hned několik schopných lidí a práce bylo dost, aby mohl naplno ukázat, co v něm je. Do úkolů se pustil s energií sobě vlastní a brzy si získal respekt podřízených. Atmosféra na oddělení byla skutečně přátelská, jak mu bylo řečeno.
Jediné, co mu kazilo jinak dobrý pocit, byla Kristýna. Čas od času se objevila tam, kde ji zrovna nečekal – jednou v jídelně, jindy u východu z budovy. Vždy s úsměvem a záminkou k rozhovoru.
Jednoho dne mu došla trpělivost. Domluvy ani zdvořilé odmítání nepomáhaly. A tak se rozhodl, že doprovodí Anežku Procházkovou. Byla to milá a bystrá kolegyně, práce jí šla od ruky a Radim si už delší dobu uvědomoval, že je mu sympatická. Nikdy si však nechtěl začínat románek na pracovišti. A navíc si zvykl na svobodný život bez závazků.
Když je Kristýna zahlédla spolu, její výraz ztuhl.
Radim si zpočátku ani neuvědomil, kdy se z přátelských večerních procházek stalo něco hlubšího. Anežčina otevřenost a laskavost ho postupně odzbrojily. To, že ji vídal den co den, jeho city jen posilovalo.
„A kdy mi ji konečně přivedeš ukázat?“ zeptala se jednoho večera nečekaně Stanislava Benešová.
Radim se pousmál. „Babi, jak ty tohle vždycky víš?“
„Už by sis mohl zvyknout, že tvoje babička není jen tak obyčejná ženská,“ odpověděla s potutelným úsměvem.
Když pak Anežku skutečně přivedl, Stanislava Benešová si ji okamžitě oblíbila. Jakmile dívka odešla domů a Radim se vrátil, babička ho pevně objala.
„Tak přece jen jste se našli. Už jsem se bála, že se toho nedožiju. Vy dva jste se přitom potkali už dávno! Pamatuješ si, jak jsme byli v parku a jedna malá holčička upustila zmrzlinu a rozplakala se? A tys jí bez váhání dal tu svou, kterou jsem ti koupila. Tehdy jsem ti říkala, že je to tvoje budoucí nevěsta, a ty ses zlobil, že si vymýšlím,“ vyprávěla dojatě.
Radim se rozesmál. „To přece není možné. A jak bys to tehdy mohla vědět?“
„Zeptej se jí. Určitě si na toho kluka vzpomene. A ještě něco – když ti bylo čtrnáct a zhoršil se ti zrak, chodili jsme k oční lékařce. V čekárně seděla její dcera a nemohla z tebe spustit oči. To byla ona. Zkus se jí zeptat, čím se její maminka živí,“ dodala tajemně.
Radim se však ptát nemusel. O pár dní později ho Anežka sama překvapila návrhem.
„Nepřijdeš o víkendu k nám? Ráda bych tě představila rodičům,“ řekla trochu nesměle. „Nejsou zrovna moderní typy, ale myslím, že si padnete do oka. Maminka je oční lékařka a tatínek pracuje ve správě silnic.“