„Oční lékařka? To snad ne!“ vydechl Radim překvapeně. „Takže babička měla pravdu? To je neuvěřitelné!“ A hned se Anežce rozpovídal o svých potížích se zrakem i o dávné příhodě se zmrzlinou. Vyprávěl se zaujetím a ona ho poslouchala s očima dokořán, jako by slyšela nejkrásnější pohádku.
Pak ho bez váhání objala. „Tak to jsi byl ty?“ zašeptala dojatě. „Můj dětský hrdina! Ten kluk, co mi tehdy podal svou zmrzlinu… Já se do tebe tehdy zamilovala, víš? A maminka si ze mě dělala legraci. To jsou věci! Tvoje babička je snad vědma. Jak to mohla tušit?“
Radim se usmál. „Babička je prostě výjimečná. Znamená pro mě hrozně moc.“ Na okamžik se zarazil a s úsměvem dodal: „Ale teď už jsi pro mě vším ty… samozřejmě hned po ní.“
Když přišel čas návštěvy, Anežčini rodiče ho přijali s otevřenou náručí. Atmosféra byla srdečná a bez napětí. S jejím otcem si Radim okamžitě padl do noty – oba měli blízko k silnicím i k autům, takže si měli co říct. Hovor plynul lehce a smích zazníval častěji než ticho.
„Tak co, vezmeš si mě?“ poškádlil ji Radim později s úsměvem. „Zdá se, že jsem u vašich obstál.“
Anežka se na něj podívala s jistotou. „Jak by ses jim nemohl líbit? Teď už i já věřím, že jsi můj osud. Ten princ z dětství. Ano, vezmu si tě. Čekala jsem na tebe celý život.“
Brzy nato padlo rozhodnutí – seznámit obě rodiny co nejdřív. Stanislava Benešová byla nadšená. S radostí se pustila do příprav, napekla hromadu voňavých pirohů i sladkých koláčů. Vnouček se žení – to si zaslouží oslavu. Sama si oblékla sváteční šaty a budoucí příbuzné přivítala s vřelostí sobě vlastní.
„Tatínek pracuje už léta ve správě silnic,“ vyprávěla hrdě Anežka. „Je své práci věrný.“
„Pane Bohuslave Marečku,“ obrátila se náhle Stanislava Benešová na Anežčina otce, „my se vlastně tak trochu známe. Také jsem celý život pracovala u železnice. Jaké jste měl kdysi služební číslo?“
Bohuslav Mareček se podivil. „Služební? Nestačí mobil?“ usmál se, ale číslo přesto nadiktoval.
Stanislava Benešová se rozzářila. „Já to tušila! Naše pracovní linky se lišily jen poslední číslicí. Léta mi volali lidé omylem a sháněli vás.“
Gabriela Holubová se rozesmála. „Tak to se nám stávalo taky!“
Bohuslav Mareček si najednou plácl do čela. „Moment… Vy jste ta paní Benešová, které jsem kdysi volal zpátky, abych vyjasnil omyl? A pak jste mi ochotně pomohla s podklady k jednomu projektu? Tak to je tedy osud! Evidentně nás chtěl dát dohromady už dávno. To si zaslouží přípitek!“
Smích, cinkání skleniček a pocit, že všechno do sebe zapadá, naplnily místnost zvláštním teplem.
Léta uběhla jako voda. Když Radim s Anežkou slavili křišťálovou svatbu, naklonil se k ní a tiše pronesl: „Celý život jsme kráčeli téměř stejnými cestami, jen každý zvlášť. Není divu, že nás osud tolikrát svedl dohromady. Máme tři děti a mně připadá, jako bych tě potkal teprve včera. Asi jsme opravdu dvě poloviny jednoho celku.“
Stiskla mu ruku.
„Teď už ale jdeme stejnou cestou spolu,“ dodal jemně. „Ať přijde radost nebo trápení, zdraví či nemoc – hlavní je, že jsme spolu. A navždy budeme.“