„Gábi, pořád se na mě zlobíš? Nepomohla bys mi najít mobil? Nemůžu ho nikde vystopovat,“ loudil Miroslav Kratochvíl smířlivým tónem.
Gabriela Rychlá vešla do obýváku, aniž by se na manžela podívala. Okázale kolem něj prošla, jako by byl kus nábytku. Na sobě měla tmavé šaty, přísně černé, beztvaré, které jí neslušely. Miroslav už otevíral ústa, že něco poznamená, ale včas se zarazil. Jedna neuvážená připomínka a čekaly by ho tři dny ledového ticha.
Gabriela mlčela. Na jeho otázky nereagovala, prosby přehlížela.
„Tak mi aspoň řekni, že mi nepomůžeš!“ utrousil podrážděně Miroslav, když jeho trpělivost začala povážlivě řídnout.
Cestou do školy se Miroslav Kratochvíl cítil podivně. Už několik dní ho provázel neurčitý pocit prázdna, jako by mu něco unikalo mezi prsty. Že by stáří? Ta myšlenka ho bodla víc, než čekal. Třetí hodinu měl fyziku. Obor, kterému zasvětil celý život. Roky se snažil předávat zákony vesmíru dětem a dospívajícím, vkládal jim do hlav přesné vzorce i logiku světa.
Fyzika sama o sobě rozmarná nebyla — exaktní věda si na nálady nepotrpí. Zato studenti… ne každý měl dost bystrý rozum, aby jí skutečně porozuměl. A to Miroslava vždycky mrzelo. Upřímně ho trápilo, když viděl marnou snahu a prázdné pohledy.
Když vstoupil do kabinetu, za jeho stolem už seděla mladá kolegyně, téměř ještě praktikantka — Tereza Vaceková.
„Ale, slečno Vaceková! Přišla jste si vyzkoušet výuku právě u mě? Jen do toho, posloužím jako publikum,“ pousmál se zdvořile.
Tereza nestihla odpovědět, protože zazvonilo. Hodina začala. Miroslav si sedl stranou k oknu a během výkladu jen občas souhlasně pokývl hlavou. Nepřerušoval, nenapomínal. Vedla si jistě, bez větších chyb. Jen úvod byl zvláštní. Poznamenala cosi o tom, že ji mrzí, za jak smutných okolností dnes začínají. Pak si rychle otřela nos a plynule přešla k učivu. Miroslav nad tím nejprve pozvedl obočí, ale brzy se ponořil do sledování hodiny a podivný začátek pustil z hlavy.
Po zvonění oznámila Tereza třídě 7.B, že výuka dnes končí dřív. Žáci mají tiše opustit budovu a pedagogický sbor se má sejít v aule na mimořádné poradě.
To ho zaskočilo. Sedmá B byla jeho třída, byl jejím třídním učitelem. Už se nadechoval, že se zeptá, kdo rozhodl o propuštění jeho žáků bez jeho vědomí, když si uvědomil, že zmínila poradu.
Porady neměl rád. Nikdy. Teď rychle zvažoval, jak nenápadně zmizet, aniž by ho někdo vtáhl dovnitř. Stačilo potkat ředitelku Veroniku Řezníkovou na chodbě — ta by ho s úsměvem popadla za loket a odvlekla do sálu, přičemž by mu cestou udělovala instrukce jako nezbednému studentovi.
A právě když si to pomyslel, uviděl ji proti sobě. V duchu si vynadal, že raději nezůstal v kabinetu. Už se chystal kapitulovat, když k ředitelce přispěchala zástupkyně Alena Petříčeková. Chytila ji pod paži a cosi jí šeptala téměř do ucha. Veronika naklonila hlavu, zcela zaujatá hovorem, a prošly kolem něj, aniž by si ho všimly.
Z jejich tlumené konverzace zachytil jen útržek: „To je hrozné… opravdu hrozné…“
Zastavil se. To už nebyla obyčejná zvědavost. Co se mohlo stát? Že by přece jen měl jít na tu poradu? Nebo zase jen přehánějí a rozmazávají nějakou malichernost?
Ne, nejspíš obyčejné ženské řeči, uklidňoval se. Určitě si špitaly o něčem svém. Vždyť jaký skutečný „horor“ by se ve škole mohl přihodit?