A tak zatímco se v obýváku připíjelo na památku Miroslava Kratochvíla, on sám se soustředil na daleko praktičtější úkol – dostat do sebe panáka vodky, který mu Gabriela Rychlá postavila k fotografii se smuteční stuhou. Bral to jako výzvu. Jeden pokus střídal druhý, síly napínal k prasknutí, až se mu na sedmadvacátý pokus podařilo skleničku převrátit a obsah zmizel. Později si Gabriela zoufala, že hosté zřejmě přišli o rozum, když vypili alkohol určený zesnulému.
Uběhl devátý den, potom čtyřicátý – a nic. Nikdo si pro něj nepřišel, žádné světlo ani hlas z neznáma. Překvapovalo ho to, ale nestěžoval si. Zůstával doma, večer „sedával“ s Gabrielou u televize a tiše sledoval, jak pro něj pláče. Dojímal ho její smutek. A pomáhal, kdykoli mohl.
Jednou vyšla ven, chodníky pokryl led. Uklouzla tak nešťastně, až se mu sevřelo cosi na místě, kde dřív míval srdce. Vrhl se k ní a zachytil ji těsně nad zemí, podepřel jí hlavu. Stačil zlomek vteřiny a mohla dopadnout tvrdě. To by jejich Kristýna Bílýová přišla o oba rodiče. Na umírání má Gabriela času dost, pomyslel si tehdy.
Od té chvíle se od ní téměř nehnul. Když doma něco založila, postrčil hledanou věc do cesty, aby ji „náhodou“ objevila. Těšilo ho, že o něm mluví jako o pozorném manželovi. Jenže byl ještě vůbec manželem? Nebo snad nějakým andělem strážným? Nikdo ho přece do žádné funkce nejmenoval. Přesto tu z nějakého důvodu zůstal.
Jedno odpoledne zazvonili u dveří cizí muži. Jak poznal, že nemají dobré úmysly, nedokázal vysvětlit. Stejně jako tehdy na namrzlé cestě prostě věděl, co se stane. Instinkt, který přišel až po smrti.
„Kdo je?“ zavolala Gabriela.
Zpoza dveří se ozvalo cosi o sociální podpoře a dotazníku pro vdovy. Mluvili přesvědčivě, ale příliš sladce. Gabriela byla stále otřesená a samota jí tížila víc než kdy dřív. Nakonec se rozhodla otevřít. Otočila klíčem – a zámek se ani nepohnul.
„Pánové, nějak se to zaseklo,“ řekla s obavami.
„Hoďte nám klíče z balkonu, my to zkusíme zvenku,“ navrhl jeden z nich.
Souhlasila.
Jeden z mužů se rozběhl po schodech dolů – a v tom jako by mu někdo nastavil nohu. Prudce zavrávoral, skutálel se několik stupňů a zůstal ležet s výkřikem, svíraje lýtko.
„Víťo, já si ji snad zlomil! Zavolej sanitku!“ zasyčel na společníka.
„Zbláznil ses? Žádnou sanitku! Opři se o mě, dostanu tě do auta. O co jsi sakra zakopl?“
Oba se ohlédli. Schodiště bylo prázdné.
„Co se tam děje?“ volala Gabriela přes zavřené dveře.
Odpovědí jí byl jen spěšný dusot a tlumené nadávky. Muži zmizeli tak rychle, jak přišli. V autě, když už odjížděli, procedil Aleš Vysoký mezi zuby: „Necítil jsi tam něco?“
„Nic. A měl bych?“ opáčil druhý.
„Já jo. Úplný mráz po zádech. Měli jsme vypadnout hned.“
„Teď drž a vydrž.“
„Do nemocnice, hned!“ vyštěkl Aleš bolestí.
Gabriela mezitím zkusila zámek znovu. Tentokrát šel hladce, jako by se nic nestalo. Otevřela dveře do prázdného domu, rozhlédla se po chodbě a nechápavě pokrčila rameny. Vrátila se do bytu, zalila si čaj a zapnula počítač. Na hlavní stránce zpravodajství svítila varovná zpráva: podvodníci se vydávají za pracovníky sociálních služeb a obcházejí domácnosti seniorů. Zamrazilo ji. „To jsem měla štěstí,“ vydechla tiše.
Netušila, že za tím štěstím stojí někdo, kdo ji neopustil. Miroslav necítil potřebu dávat o sobě vědět. Stačilo mu, že může zůstat nablízku a chránit ji před pády, před zloději i před samotou. Neodvedli ho nikam do tmy ani do světla. A zdálo se, že už tu zůstane.