„Moje máma nikam nepůjde! Jestli má někdo odejít, tak ty!“ křičel Miroslav Tesař tak hlasitě, až se mu chvěl hlas. V návalu zlosti jako by zapomněl, komu byt ve skutečnosti patří.
Jana Zemanová stála u otevřeného okna a dívala se dolů do dvora. Těžký červencový vzduch visel nad městem jako poklička. Mezi stromy pobíhaly děti, snažily se schovat do stínu a jejich smích doléhal až nahoru.
„Jani, kde mám tu košili?“ ozvalo se z ložnice. „Tu kostkovanou!“
„Visí ve skříni,“ odpověděla klidně, aniž by se otočila. „Nahoře, na horní tyči.“
Miroslav se objevil ve dveřích obýváku a zapínal si knoflíky na právě nalezené košili. Byl vysoký, ramenatý, ruce měl silné, zvyklé na práci v dílně. Kdysi jí tyhle ruce připadaly jako záruka bezpečí.
„Poslyš,“ začal a uhladil si límec, „dneska přijde máma. Prosím tě, ukliď pořádně. Minule si celý večer stěžovala, že je tu prach.“
Jana se pomalu otočila. Už jen při té představě se jí stáhl žaludek.
„Tvoje matka si vždycky něco najde,“ pronesla tiše. „Jednou je polévka moc řídká, jindy jsou karbanátky přesolené.“
„Tak se zlepši,“ pokrčil rameny, jako by mluvili o předpovědi počasí. „Má zkušenosti a myslí to dobře. Ty si všechno hned bereš osobně.“
Jana sevřela prsty do pěsti. Tenhle byt byl její. Dostala ho dávno předtím, než se s Miroslavem vůbec poznali. Dva pokoje si zařídila podle svého, do rekonstrukce vložila všechny úspory. A teď sem Růžena Benešová při každé návštěvě přesouvala věci, radila, co kam patří, a chovala se tu jako doma.
„Míro, bydlíme v mém bytě,“ připomněla mu pevně. „Možná bys na to neměl zapomínat.“
Ztuhl s rukou na klice.
„Co tím naznačuješ?“ zeptal se potemnělým hlasem. „Že jsem tu vetřelec?“
„Naznačuju, že se tvoje matka chová jako paní domu,“ udělala krok k němu. „A ty jí to ještě usnadňuješ.“
„Máma se o nás stará!“ otočil se k ní čelem. „O svou rodinu! Kvůli mladšímu synovi se dokonce vzdala vlastního bytu!“
Jana se hořce pousmála. Tu historku o obětavosti už slyšela tolikrát, že jí zněla jako ohraná deska.
„Před dvěma lety převedla garsonku na Davida Červeného,“ řekla pomalu. „A co z toho plyne? Že má právo mi tady poroučet?“
„V našem bytě!“ opravil ji ostře Miroslav. „Jsme manželé!“
„Z tvého platu třicet tisíc bychom si mohli dovolit sotva podnájem někde na okraji města,“ vyklouzlo z ní dřív, než si stačila dát pozor.
Jeho obličej potemněl. Přistoupil těsně k ní a převýšil ji celou postavou.
„Takže mi teď vyčítáš, že vydělávám málo?“ zasyčel. „O to ti jde?“
„Nejde o výčitky,“ zvedla bradu. „Jen ti připomínám fakta. Tvoje matka bydlí v nájmu, protože svůj byt darovala Davidovi. A nám potom říká, jak máme žít.“
„David tu pomoc potřeboval!“ vyhrkl Miroslav a otočil se zpět k oknu. „Byli to přece mladí manželé, kteří teprve začínali…“