„…kteří teprve začínali,“ dořekl Miroslav tvrdohlavě.
„Začínali,“ zopakovala Jana Zemanová tiše, ale s patrnou hořkostí. „Pořád jen začínají. A my máme čekat donekonečna?“
Miroslav se prudce otočil. V očích mu znovu vyšlehlo napětí, které dobře znala.
„A kdy tedy podle tebe přijde správný čas?“ přistoupil k ní blíž. „Jsme spolu pět let. Pořád mluvíš o práci, o penězích, o vhodné chvíli. Dítě se samo nenarodí. Skutečná žena přece chce rodinu.“
„A z čeho tu rodinu uživíme?“ rozhodila rukama Jana. „Z tvé výplaty? Víš vůbec, kolik stojí kojenecké potřeby? Pleny, oblečení, léky?“
„Nějak bychom to zvládli,“ mávl rukou, jako by šlo o drobnost. „Spousta lidí vychovává děti i s menším příjmem.“
„Spousta lidí,“ zopakovala trpce. „A já budu sedět doma na rodičovské bez vlastního příjmu, zatímco ty se budeš dřít ve fabrice za pár korun?“
Za oknem se v korunách stromů ozýval zpěv ptáků, kontrastující s dusnem v místnosti. Miroslav mlčel a hleděl ven, čelist napjatou tak, až mu vystoupily svaly na tváři.
Po chvíli se nadechl. „Dost hádek,“ řekl rázně a otočil se k ní. „Máma má potíže.“
Jana odstoupila od okna. „Jaké potíže?“
„Už neutáhne nájem,“ promnul si zátylek. „Důchod jí sotva stačí. Majitel bytu jí zvedl nájem skoro na dvojnásobek.“
To Jana věděla. Růžena Benešová si na drahý podnájem stěžovala už celé měsíce. Logicky předpokládala, že se přestěhuje k mladšímu synovi – do bytu, který mu sama kdysi převedla.
„Chápu,“ přikývla pomalu. „Takže se David Červený bude muset se svou rodinou trochu uskromnit.“
Miroslav se napřímil, jako by ho její slova udeřila.
„Máma půjde k nám,“ oznámil nekompromisně. „Dočasně. Než se něco vyřeší.“
Janě na okamžik ztěžkly nohy. „K nám?“ vydechla. „Sem? Do našeho bytu?“
„Ano, sem!“ zvýšil hlas. „Co je na tom tak nepředstavitelného? Místa je dost.“
„A kde přesně bude spát?“ zeptala se, snažíc se udržet klid. „V obýváku?“
„A proč ne?“ založil si ruce na prsou. „Celý život se obětovala dětem a ty teď řešíš pár metrů čtverečních?“
Jana ucouvla, až se zády dotkla zdi. V hrudi jí vřelo rozhořčení.
„Proč nejde k Davidovi?“ zeptala se tišeji, ale pevně. „Má přece byt od ní.“
„Oni mají dítě!“ vybuchl Miroslav. „Potřebují prostor! Copak my nejsme rodina?“
„Jsme,“ odpověděla. „Ale tenhle byt je můj. Platím hypotéku já.“
Jeho tvář potemněla ještě víc. Přistoupil k ní tak blízko, že cítila jeho dech.
„Jsi sobec,“ procedil mezi zuby. „Myslíš jen na sebe. Správná manželka by stála při svém muži.“
Jana cítila, jak se jí srdce rozbušilo. Jeho blízkost byla tísnivá.
„Když už nechceš dítě,“ pokračoval tvrdě, „mohla bys aspoň pomoct rodině jinak. Máma pro nás celý život pracovala.“
„Miroslave, zkus mě vyslechnout…“ začala, ale nenechal ji domluvit.
„Možná o žádnou rodinu nestojíš,“ třásl se mu hlas vztekem. „Tak to řekni na rovinu.“
Sklopila oči. Přesně věděl, kam udeřit, aby ji znejistěl. Znal její slabiny a dokázal na ně zatlačit v tu nejhorší chvíli.