Halenky, sukně i domácí župan končily bez milosti v tašce, kterou Jana držela otevřenou na posteli. Nepřemýšlela, nezaváhala ani na vteřinu.
„Ty ses dočista zbláznila?!“ zařval Miroslav tak hlasitě, až se mu zlomil hlas. „Přestaň s tím okamžitě!“
Jana ho ignorovala. Sehnula se, vytáhla zpod křesla pantofle Růženy Benešové a přihodila je k ostatním věcem. Růžena zmateně pobíhala po pokoji, snažila se zachytit alespoň část svého majetku.
„Janičko, uklidni se,“ třásl se jí hlas rozhořčením. „Vždyť jsme rodina!“
Jana se k ní prudce otočila. „Rodina?“ zopakovala ostře. „Rodina přece nevyhazuje dětské fotografie do koše!“
Růžena ustoupila ke zdi. Miroslav se pokusil Janu zastavit a popadl tašku, ale vytrhla mu ji z rukou a uhnula stranou.
„Moje máma celý život obětovala všechno dětem!“ křičel. „A ty ji vyhazuješ jak zatoulaného psa!“
„Pět let jsem snášela tvoje i její výpady,“ odpověděla klidně, když zapínala přecpaný zip. „A poslední tři měsíce jsem ve vlastním bytě žila jako vetřelec.“
Bez dalšího slova zamířila do ložnice. Otevřela skříň a začala plnit druhou tašku – mikiny, košile, džíny, spodní prádlo. Miroslav jí byl neustále v patách.
„Prober se!“ sevřel jí zápěstí. „Kam máme asi tak jít?“
Vytrhla se mu. „To není moje starost. Nastěhujte se k Davidovi Červenému.“
„David nemá místo!“ ozvala se z obýváku Růžena. „Mají malé dítě!“
„A já mám svůj domov!“ odsekla Jana a vyšla z ložnice se dvěma plnými taškami.
Postavila je ke dveřím. Vrátila se ještě pro kabát, kosmetickou taštičku, léky a drobnosti z nočního stolku. Každý předmět brala systematicky, jako by uzavírala jednu kapitolu.
„Zblázníš se tu sama!“ vyštěkl Miroslav, když si oblékal bundu. „Ještě nás budeš prosit, ať se vrátíme!“
Jana otevřela dveře dokořán. Mlčela. Růžena se slzami v očích cpala poslední věci do igelitky.
„Dítě, rozmysli si to,“ žadonila. „Kam teď půjdeme?“
„Tam, kde jste byli i přede mnou,“ odpověděla Jana tiše.
Miroslav popadl zavazadlo a vyřítil se na chodbu. Na prahu se ještě otočil, obličej zkřivený zlostí, ale nic dalšího neřekl. Růžena vyšla za ním jako poslední. Ze schodiště se ozvalo její rozhořčené: „Nevděčnice! Chtěli jsme pro tebe jen to nejlepší!“
Dveře se zavřely. Jana dvakrát otočila klíčem a zasunula bezpečnostní řetízek. Z chodby doléhal dupot, hádka a nakonec rána výtahu.
Pak nastalo ticho.
Opřela se zády o dveře a soustředila se na vlastní dech. Poprvé po dlouhých měsících nebylo slyšet puštěnou televizi ani vrzání gauče pod tíhou tchyně.
Pomalu prošla do obývacího pokoje. Posunula pohovku zpátky tam, kde stávala dřív, otočila televizor správným směrem. Květiny, které byly odstrčené v koutě, přenesla na parapet a pečlivě je seřadila.
Nakonec se posadila. Do rukou vzala album, které zachránila před košem. Obracela stránky – první školní den, narozeniny s pěti svíčkami, fotografie z besídky ve školce.
A najednou se rozesmála. Nejprve jen tiše, pak stále hlasitěji. Smích se proměnil v pláč a znovu zpátky ve smích. Se slzami v očích svírala album na prsou.
Byt byl znovu její.
Jen její.