Vlna studu a provinění ji zaplavila tak silně, až se jí zatmělo před očima.
„Dobře,“ vydechla sotva slyšitelně. „Může tu zůstat… nějaký čas.“
O týden později se Růžena Benešová nastěhovala do jejich obýváku. Přivezla si tři přeplněné kufry a sotva je položila na zem, začala organizovat prostor podle sebe. Televizi nechala přestěhovat blíž k oknu, pohovku přisunula těsně ke stěně a Janiny květiny bez zaváhání odnesla na balkon.
„Takhle tu bude víc světla,“ komentovala to, zatímco komandovala přesouvání nábytku. „A tyhle kytky akorát chytají prach.“
Jana stála opodál a mlčky sledovala, jak se místnost, kterou si s láskou zařídila, mění v cizí ložnici. Miroslav pobíhal kolem matky a ochotně jí pomáhal s každou drobností.
„Maminko, bude ti tu pohodlně?“ ptal se starostlivě.
„Nějak to vydržím,“ povzdechla si Růžena Benešová teatrálně. „I když je tu trochu těsno.“
Uplynuly tři měsíce. Z Jany se stal tichý přízrak ve vlastním bytě. Pohybovala se po špičkách, aby náhodou nerušila. Za každý zvuk se omlouvala, za každé otevření dveří, za každý krok.
Růžena Benešová převzala vládu nad domácností úplně. Janin prací prášek bez ptaní vyhodila a nahradila ho svým. V obchodě jí zakázala kupovat oblíbenou šunku.
„To je zbytečný luxus, vezmi tu obyčejnou,“ rozhodla rázně. „Peníze se nemají rozhazovat.“
Každé ráno Jana uklízela pod bedlivým dohledem tchyně. Zametala, vytírala, vynášela koš. Jednou, když vysypávala odpadky, cosi jí v nádobě padlo do oka. Zalesklo se to mezi slupkami od brambor.
Sehnula se — a zůstala stát jako opařená.
Bylo to její album z dětství. Jediné, které měla. Fotografie z mateřské školky, ze školy, z výletů. Poslední hmatatelná vzpomínka na roky, které už se nikdy nevrátí.
S rozechvělými prsty ho vytáhla z koše. Obal byl ušpiněný od čajových lístků a mastných skvrn.
„Paní Benešová,“ oslovila tchyni, když vstoupila do obýváku. „Proč to bylo v odpadcích?“
Růžena Benešová ani neodtrhla pohled od televize.
„To myslíš tohle?“ utrousila lhostejně. „Vyhodila jsem to. Staré krámy jen zabírají místo.“
„Jsou to moje dětské fotografie,“ zachvěl se Janě hlas.
„Zbytečnosti,“ mávla rukou tchyně. „Na co schovávat takový harampádí?“
V tu chvíli se v Janě něco nenávratně zlomilo. Tři měsíce ponížení, potlačovaných slz a nuceného mlčení vytryskly na povrch.
„Okamžitě odsud odejděte!“ vykřikla. „Obě dvě věci si sbalte a zmizte z mého bytu!“
Růžena Benešová vyskočila z pohovky, oči jí plály hněvem.
„Jak se opovažuješ takhle mluvit se staršími!“ ječela. „Měla bys vědět, kde je tvoje místo!“
Z ložnice vyběhl rozcuchaný Miroslav. Jakmile pochopil, co se děje, bez váhání se postavil po bok matky.
„Máma nikam nepůjde!“ zařval na Janu. „Jestli někdo odejde, tak ty!“
Jana se na něj zadívala tak chladně, až ho to na okamžik zarazilo. Všechen křik v ní utichl. Místo zuřivosti přišel ledový klid.
„Byt je napsaný na mě,“ pronesla tiše, ale naprosto pevně. „A jen já rozhodnu, kdo v něm bude bydlet.“
„Co si to dovoluješ?“ přistoupil k ní Miroslav, tvář rudou vzteky. „Jsem tvůj manžel!“
„Bývalý manžel,“ opravila ho bez mrknutí oka a zamířila ke skříni.
Vytáhla z ní velkou sportovní tašku, rozepnula ji a bez dalšího slova začala do ní házet věci Růženy Benešové.