Zíral na ten řádek znovu a znovu, jako by se písmena mohla přeskupit do snesitelnější podoby. Úmrtní list… vystavený na jeho jméno. Miroslav Kratochvíl.
„Gabrielo, můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?!“ vykřikl rozhořčeně. „Kde se tu vzal takový nesmysl?“
Žádná odpověď.
Vyrazil do ložnice. Gabriela Rychlá ležela opřená o polštáře, napůl seděla, napůl se hroutila. Mobil držela u ucha a mezi slovy se jí lámal hlas.
„Gabrielo, mluv se mnou! Nezajímají mě tvoje nálady. Co je to za odporný papír na stole? To je nějaký zvrácený vtip?“
Jako by ho neslyšela. Do telefonu vzlykala: „…já hloupá… proč jsem se urážela? Proč jsem ho odstrkovala? Ani jsme se nestačili usmířit… Kdo mohl tušit… Ach, paní Veroniko Řezníková, děkuju vám. Za peníze i za podporu. Zítra v jedenáct, ano. Ne v kostele. V obřadní síni u nemocnice, tam u márnice. Budu vás čekat. Ještě jednou děkuju…“
Zůstal stát jako opařený. Ona děkuje Veronice Řezníkové? Vždyť na ni žárlila a nemohla jí přijít na jméno. A o jakém posledním rozloučení to mluvila?
Gabriela hovor ukončila, telefon jí bezvládně sklouzl do klína. Zadívala se skrz něj.
„Tak už něco řekneš?“ naléhal.
Zvedla k němu zarudlé oči, které ho však míjely. „Míro… co jsi mi to udělal? Jak tu bez tebe zůstanu? Kristýna mě přemlouvá, ať se k ní přestěhuju. Ale já nechci pryč. Zůstanu tady… nějak to vydržím… Míro…“ Sesunula se dopředu a rozplakala se tak zoufale, až to připomínalo nářek.
Instinktivně si k ní přisedl. Chtěl ji obejmout, přitisknout k sobě, utišit ji. Jakmile se však pokusil dotknout jejích ramen, ruce jí prošly tělem jako mlhou. Žádný odpor, žádné teplo. Jen prázdno.
Tehdy mu to došlo.
Proto si ho v práci nikdo nevšímal. Proto Vaceková mluvila o „smutné události“ a ředitel ho přehlížel, jako by byl vzduch. Proto nemohl najít mobil. K čemu by byl mrtvému telefon?
A pak se mu vybavila i poslední chvíle. Seděl v obýváku, popíjel čaj a sledoval večerní zprávy. Najednou se obraz rozmazal, zvuk utichl a všechno potemnělo. Jeho tělo se svezlo k zemi vedle pohovky. A on… on stál opodál a díval se na sebe shora. Ten obraz tehdy vytěsnil. Až teď se vrátil s děsivou jasností. Dva dny bloudil bytem a nechápal, co se s ním děje. Teď už to věděl.
Na vlastním pohřbu si každého pečlivě prohlížel. Přátele, kolegy, sousedy. Poslouchal jejich projevy a přemýšlel, proč se stále potlouká tady. Neměl už být někde jinde? Pokud existuje nějaký „onen svět“, proč ho tam ještě nepovolali? Žádné jiné duše nepotkal. Možná se odchází až po devíti dnech. Nebo po čtyřiceti.
Včerejší odpoledne i celou noc věnoval zvláštnímu tréninku. Nejprve chtěl jen obejmout Gabrielu – nestihl se s ní rozloučit. Ale rychle pochopil, že by ji spíš vyděsil. A tak zkoušel aspoň pohnout věcmi kolem sebe. Soustředil se, znovu a znovu. Nad ránem se mu podařilo posunout sklenici o pár centimetrů. Skutečně se pohnula. Takže to jde.
Když rakev spouštěli do hrobu, soustředil se ze všech sil a shodil dolů hrst hlíny. Vlastně se tím rozloučil sám se sebou.
Po pohřbu následovalo smuteční posezení. Těžká atmosféra, tiché rozhovory, cinkání příborů. Pro ostatní bolestné chvíle, pro něj podivná zkušenost. Zatímco o něm mluvili v minulém čase a Kristýna objímala Gabrielu kolem ramen, on se rozhodl využít příležitosti a pokračovat ve svých pokusech.