Kdyby se skutečně stalo něco vážného, určitě by se to doneslo i k němu. Špatné zprávy se přece šíří rychlostí blesku a obvykle si najdou toho, koho se týkají jako prvního.
Miroslav Kratochvíl raději ani nepozdravil, aby na sebe zbytečně neupozorňoval. Rychlým krokem minul obě kolegyně a téměř vyklouzl z budovy školy, jako by byl student, který se snaží nenápadně utéct z vyučování, a ne respektovaný učitel fyziky v letech.
Podivné ticho dnes panovalo všude. Učitelé mluvili tišeji než obvykle, studenti se nehonili po chodbách tak hlučně jako jindy. Napadlo ho, zda se přece jen nemá vrátit a zúčastnit se porady. Co když se opravdu něco přihodilo? Na okamžik se zastavil u brány. Pak však zavrtěl hlavou, vyšel ven a zamířil směrem k domovu. Cestou se rozhodl zastavit v obchodě. Možná by měl Gabriele Rychlé koupit něco dobrého. Poslední dobou byla na něj citlivá víc než obvykle.
Společně prožili pětatřicet let. Miroslav by bez váhání řekl, že jejich manželství bylo šťastné. Jenže Gabriela měla sklon se občas urazit — a to klidně kvůli maličkosti. Stačila neuvážená poznámka o šatech, které si vzala na sebe, a následovalo několikadenní ticho. Když se zatvrdila, nemělo cenu ji přemlouvat. Musela se uklidnit sama. Jinak si ale nemohl stěžovat. Lidé, kteří spolu nedokážou vycházet, přece nevydrží tři a půl desetiletí pod jednou střechou.
Do obchodu došel pomalu, bez spěchu. Uvnitř bloumal mezi regály, přejížděl očima po vystaveném zboží a nevěděl, co vybrat. Bonboniéra? Chvíli ji držel v ruce, ale připadala mu podivně obyčejná. Dřív by něco takového vůbec neřešil. Teď mu najednou záleželo i na tom, jak dárek působí.
Prošel ještě kolem ovoce a zastavil se u zákusků. Nakonec ho napadlo, že by bylo jednodušší poslat manželce zprávu a zeptat se jí přímo. Pokud by mu vůbec odpověděla. Jak dlouho spolu vlastně nemluvili? Čas utíká a ona ho tráví mlčením, pomyslel si s povzdechem.
Sáhl do kapsy. Telefon nikde. Prohledal druhou, pak vnitřní kapsu kabátu. Nic. Zřejmě ho nechal doma. Hlavně aby ho tam našel, problesklo mu hlavou. Rychle zaplatil a zamířil zpátky.
Když vešel do bytu, nikdo ho nepřišel přivítat. Takže uražená je stále, usoudil. Hned se pustil do hledání mobilu. Prošel předsíň, obývák, nahlédl do koupelny. Přístroj jako by se vypařil.
„Gabrielo, pořád se zlobíš?“ zavolal smířlivě. „Neviděla jsi můj telefon? Nemůžu ho nikde najít.“
Objevila se ve dveřích obývacího pokoje, přešla kolem něj bez jediného slova a zmizela dál do bytu. Měla na sobě černé šaty, které jí sahaly pod kolena. Připadaly mu zbytečně ponuré. Už už chtěl utrousit poznámku, ale včas se zarazil. Jedna nevinná věta by ho mohla stát další tři dny ticha.
„Tak mi aspoň řekni, že ho hledat nebudeš,“ zabručel podrážděně, když nereagovala.
Prošel byt znovu, tentokrát důkladněji. Napadlo ho, jestli mu ho neschovala naschvál. Hned tu myšlenku zavrhl jako nesmyslnou, ale stejně zamířil do kuchyně. Otevřel zásuvky, nahlédl do skříněk. Nic.
Na stole ležel jediný list papíru, světle růžový, pečlivě vyrovnaný. Obvykle si dokumentů, které patřily jeho ženě, nevšímal. Neměl důvod do nich nahlížet. Tentokrát ho však cosi přimělo papír vzít do ruky.
Přejel očima první řádek — a ztuhl.
Byl to úřední formulář. Úmrtní list vystavený na jméno Miroslav Kratochvíl.