„Zase?“ vydechla Nela Rychlá a upřela na manžela nevěřícný pohled. „Vždyť jsi mi to slíbil…“ šeptala sotva slyšitelně, zatímco jí srdce tlouklo až v krku.
Už v tu chvíli tušila, že ho stejně nezastaví.
S Radovanem Janečkem se poznali před deseti lety. Hned od začátku mluvil bez obalu o tom, co od života chce.
„Toužím po rodině. Skutečné, stabilní,“ řekl tehdy vážně.
Nela se tomu jen zasmála.
„Rodině? Je mi sedmnáct, Radovane. Tobě pětadvacet. Promiň, ale hledám kluka blíž svému věku.“
Radovan se však nevzdal. Zval ji do vyhlášených restaurací, zasypával ji pozornostmi i drahými dárky. Postupně roztál i její zdrženlivý postoj a nechala se přesvědčit.
„Tak co, už tě ten tvůj nápadník dostal?“ dobíraly si ji holky na koleji. Vztah s o tolik starším mužem jim připadal spíš jako přechodná epizoda než něco vážného.
„Nevím,“ přiznávala Nela upřímně. „Mám strach, co bude dál. Ten věkový rozdíl mi vrtá hlavou.“
„Ale prosím tě,“ mávly rukou kamarádky. „Není to žádný dědek. A že není krasavec? Aspoň ti nebude zahýbat. Bude tě nosit na rukou a splní ti, co ti na očích uvidí.“
Radovan ji brzy vyzval, aby se k němu nastěhovala. Nela to ale oddalovala. Líbilo se jí, že ji dobývá, že může zůstat přes noc a zase se vrátit do svého studentského světa.
Pak se však všechno zlomilo během několika dnů.
Jedno ráno jí nebylo dobře. Vynechala přednášky a zůstala na pokoji. Večer se cítila o něco lépe, jenže další den se potíže vrátily.
„Hele, Nelo, nejsi ty náhodou těhotná?“ žertovaly spolubydlící.
Jí ale ztuhl úsměv na rtech a polil ji ledový pot. Na dítě bylo příliš brzy. Chtěla studovat, dokončit školu, žít bez závazků.
Levné testy z lékárny nemilosrdně ukázaly dvě čárky. Jeden za druhým.
Seděla na posteli, držela je v ruce a brečela. Nedokázala tomu uvěřit.
„To je přece výhra,“ přesvědčovaly ji kamarádky. „Je zajištěný, postará se o tebe. Studium může počkat.“
„Já ale chci studovat,“ vzlykla. „A dítě teď nechci.“
„Tak běž na zákrok. Dneska to řeší spousta holek.“
„A co když s tím Radovan nebude souhlasit?“ otřela si slzy rukávem mikiny.
„Nemusíš mu to říkat. Co neví, to ho bolet nebude.“
Nela nakonec zašla na gynekologii. Podstoupila vyšetření, odevzdala krev a čekala na verdikt.
„U vás interrupce nepřipadá v úvahu. Riziko je příliš vysoké,“ oznámila jí lékařka vážně.
„Jak… nepřipadá?“ vydechla Nela tiše. Už tak se cítila zahnaná do kouta.
Doktorka jí trpělivě vysvětlila, že těhotenství je pokročilejší, než si myslela.
„Proč jste nepřišla dřív? Čekala jste, že to zmizí samo?“
„Já… nevěděla jsem,“ hlesla.
„Teď už je pozdě. V prvních týdnech by to možná šlo, ale v tuto chvíli ne. Zaregistrujeme vás do těhotenské péče.“
„Do jaké péče?“
„Budete vedená jako těhotná pacientka. S vašimi výsledky si ale musíte dávat pozor. Hodně odpočívat, brát předepsané léky, chodit na čerstvý vzduch a pravidelně jíst.“
Z nemocnice odcházela otřesená. V ruce svírala malou průkazku s obrázkem miminka na obálce. Po chvíli váhání vytočila Radovanovo číslo.
„Radovane… budeš tátou.“
Nečekala nadšení ani objetí. Spíš doufala v radu, nějaké řešení, oporu.
„To snad není možné!“ vyhrkl radostně. „Sbal si věci. Dneska se stěhuješ ke mně.“
Poslechla. Do kostkovaných tašek narychlo skládala oblečení i drobnosti ze svého pokoje. Přibalila dokonce malý hrnec, který si kdysi koupila ze stipendia.
Radovan ji čekal před kolejí s kyticí a pomohl jí se zavazadly. Jen jeho poznámka ji bodla u srdce.
„Kdo dneska používá takové tašky? To je jak z tržnice devadesátek,“ utrousil s úšklebkem.
Neřekla nic, ale cosi ji píchlo u srdce.
Společné bydlení pro ni nebylo jednoduché. Trápily ji ranní nevolnosti, žaludek měla stažený a při pohledu na jídlo se jí zvedal žaludek. Radovan to ale nechápal. Po návratu z práce chtěl teplou večeři a klid.
„Co je na tom tak složitého?“ hudroval, když cinkaly hrnce o sporák. „Jednou denně uvařit pro chlapa, kterého miluješ? Nechci nic nemožného! Těhotenství přece není nemoc.“
Nela stála opřená o linku, bledá a vyčerpaná, a nadechla se, aby mu konečně odpověděla.