„Promiň… opravdu jsem to nezvládla,“ hlesla Nela Rychlá a snažila se najít slova, která by ho obměkčila.
Radovan Janeček však její omluvu odbyl mávnutím ruky. Jeho tón byl ostrý a plný výčitek. Nelu zraňovalo, s jakým despektem s ní mluví. Takového muže dosud nepoznala.
„Co je mi po nějakém promiň?“ vyštěkl. „Chlap se má doma najíst, a ne chodit spát hladový. Kdybych tušil, jaká jsi, ani bych s tebou nezačínal.“
Druhý den se přemohla. Se sebezapřením stála u sporáku, i když se jí zvedal žaludek a motala hlava. Večeři připravila, ale uznání se nedočkala.
„To jsi nemohla ochutnat, než jsi to dala na stůl?“ procedil a zamračil se. „To se nedá jíst.“
„Není to přesolené, jen jsem dala méně soli…“
„To je jedno. Už je to zkažené,“ odstrčil talíř. „Jen jsi vyhodila suroviny.“
Nelu to bolelo. Přesto si říkala, že možná má v něčem pravdu, že by se měla zlepšit. Snažila se víc, dávala si záležet. Jenže i když se jí něco povedlo, Radovan si vždy našel důvod ke kritice.
Jednou před něj postavila rybu, na kterou byla docela pyšná.
„Rybu nejím,“ prohlásil chladně.
To už nevydržela a rozplakala se. Seděl dál, ani se jí nedotkl. Až po chvíli pronesl lhostejně: „Tohle je normální manželství. Myslíš, že se ostatní nehádají?“
„Mrzí mě to… snažím se,“ šeptala.
„Já jen chci, aby to bylo dokonalé. Vím, že na to máš,“ dodal smířlivějším tónem. „A moje chutě by sis už mohla pamatovat.“
Mluvil přesvědčivě a Nela nakonec přikývla. Přesvědčila samu sebe, že přehání.
Tak ubíhaly dny. On hledal chyby, ona mlčela a přizpůsobovala se.
Asi po dvou měsících se jí přitížilo. Bolesti zesílily, byla slabá a sotva stála na nohou.
„Jak dlouho ještě budeš hrát nemocnou?“ díval se na ni svrchu. „Těhotenství přece není choroba.“
Držela se, co to šlo, ale pak se sesunula a rozplakala se bolestí. Až její sténání z vedlejší místnosti ho přimělo zavolat záchranku.
Lékaři bojovali několik dní o život jí i nenarozenému dítěti. Miminko se zachránit nepodařilo.
Domů si Radovan odvezl Nelu až po měsíci. Byla zesláblá a vyčerpaná. On se mezitím změnil – byl pozorný, tichý, pečlivý.
„Uvidíš, všechno bude zase dobré,“ opakoval a objímal ji. „Zvládneme to.“
Chtěla mu věřit. A věřila. Několik dalších měsíců se k ní choval něžně, požádal ji o ruku a vystrojil okázalou svatbu. Jenže sotva se usadili, starý Radovan se vrátil.
„Proč je tu prach?“ rozhlížel se nespokojeně.
Nela se mezitím vrátila ke studiu. Ne vždy stíhala domácnost podle jeho představ. To ho rozčilovalo.
„Promiň, dnes jsem to nestihla…“
„Jsi manželka. Máš mít všechno pod kontrolou. Pokud nezvládáš domácnost a večeře, nech školu být.“
Nechtěla se vzdát, ale jeho neustálé narážky a tlak ji vyčerpávaly. Den za dnem ji přesvědčoval, až nakonec ustoupila. Zvolila klid doma místo vlastních plánů.
„Pracovat nemusíš,“ říkal jí. „Postarám se o tebe.“
„Chtěla bych se nějak uplatnit…“ namítla tiše.
„Realizuj se doma,“ zvýšil hlas.
Studium tedy ukončila, ale snažila se najít si alespoň nějakou činnost. Kdykoli se do něčeho pustila, následovala hádka.
„Přihlásila jsem se na kurz designu,“ oznámila mu jednou opatrně. „Začíná zítra. Je zdarma přes úřad práce. Třeba bych pak mohla pracovat.“
Radovan jí to přímo nezakázal, ale jeho poznámky mluvily za vše.
„Nějaká pochybná organizace. Co tě tam asi naučí? Lidi studují design roky a ty si myslíš, že to zvládneš za pár týdnů? To je pro zoufalce.“
Zpočátku jeho řeči ignorovala. Učila se a zároveň se snažila, aby doma nic nechybělo. On však byl čím dál podrážděnější.
„Přišel jsem domů a ty tu nejsi!“ obořil se na ni.
„Měla jsem výuku…“
„Ta skončila před dvěma hodinami. Kde ses zdržela?“
„Probírali jsme projekt, trochu se to protáhlo…“
„A kdo se má starat o domácnost? Kdo má čekat na manžela? Chybí ti peníze? Co ti vlastně chybí?“ křičel. „Vyber si – kurzy a kamarádi, nebo rodina. Tohle už snášet nebudu.“
Nela si zvolila rodinu. A téměř okamžitě pochopila, že udělala chybu.
Postupně přestala přemýšlet o svých snech i budoucnosti. Smířila se s tím, že bude jen manželkou, která pečuje o byt a čeká na návrat muže z práce.
Jenže vytoužené štěstí se stejně nedostavilo.