Když se tehdy konečně odhodlala, rozhovor se zvrhl přesně tak, jak tušila.
Už dřív na to téma narážela a Radovan jí pokaždé s ledovým klidem tvrdil, že si všechno jen namlouvá. Dokonce jí slíbil, že k Simoně přestane chodit tak často.
„Nelo, přestaň už žárlit,“ usmíval se shovívavě, jako by napomínal malé dítě. „Je to přece matka našeho dítěte. Dobře, náhradní, ale nosí ho pro nás. Zajímá mě, jak se vyvíjí, jestli je všechno v pořádku. Proto tam chodím.“
„Můžeš se zeptat mě. Řeknu ti všechno, co potřebuješ vědět.“
„To není totéž. Ty to nechápeš.“
Ten večer v ní ale něco prasklo. „Já moc dobře vím, co tam děláte,“ vyhrkla. „A říkám ti naposledy — jestli s tím nepřestaneš, odejdu. A dítě vezmu s sebou!“
Radovan zbledl, klesl před ní na kolena, líbal jí ruce a ujišťoval ji, že už se nic podobného nestane. Přísahal, že ji miluje.
Jenže sliby se brzy rozplynuly.
Když ho znovu přistihla, jak vychází ze dveří naproti, sotva popadala dech. „Zase?“ zašeptala rozechvěle. „Vždyť jsi mi to slíbil…“
„Proboha, už dost!“ odbyl ji podrážděně.
„Dost?“ vybuchla. „Tak poslouchej. Jakmile Simona porodí, odcházím. Vezmu dítě a zmizím z tvého života. Je ti to jasné?“
Opřel se zády o stěnu, ruce založené na hrudi. „A z čeho chceš žít?“
„Z alimentů. Budeš platit na dítě i na mě. A byt? Kupoval ses ho během manželství, polovina je moje.“
Krátce se zasmál. „Kdybys někdy nahlédla do papírů, věděla bys, že je napsaný na mámu. Nedostaneš nic.“
„Výživné mi ale neunikne,“ trvala na svém. „A dokud Simona neporodí, zůstávám tady. Nikam nepůjdu. A ke mně se ani nepřibližuj.“
Pokrčil rameny a zmizel v kuchyni.
Následující dva týdny sdíleli byt jako cizí lidé. Každý si žil po svém, míjeli se beze slova. Nela mezitím horečně plánovala budoucnost. Prohlížela inzeráty na pronájem, počítala možné náklady i výši alimentů. Dítě pro ni představovalo šanci začít znovu. Únik z manželství, které ji dusilo. Představovala si, jak syna přihlásí do školky, najde si práci nebo se vrátí ke studiu. Nějak to zvládne.
Pak přišla zpráva, že Simona porodila.
Nela si sbalila kufr a ještě jednou se pokusila o dohodu. „Můžeme to vyřešit slušně?“ oslovila Radovana. „Najdi nám malý byt, ať můžeme hned odejít.“
„Odejít můžeš klidně teď,“ odpověděl bez emocí. „Podal jsem žádost o rozvod. Nepřišlo ti oznámení k podpisu?“
Ztuhla. „Nemůžeš se rozvést, když je dítě tak malé.“
„Ale můžu,“ odvětil klidně. „Protože to dítě není tvoje.“
Díval se jí přímo do očí. „Dokud jsi držela jazyk za zuby a hrála spořádanou manželku, neměl jsem důvod ti to říkat. Teď mě ale zajímá, co uděláš. Žádné skutečné umělé oplodnění neproběhlo. Jen papírově. V dokumentech je uvedeno, že se od tebe nepodařilo získat potřebný materiál. Zítra Simonu s dítětem propustí z porodnice. Ten kluk je můj a její. Ty si můžeš sbalit věci a zmizet. A buď tak hodná, ať tě tu zítra nevidím.“
Nevěděla, jak se ocitla na ulici. Popadla jen doklady a vyběhla ven. Běžela bez cíle, dokud jí síly stačily. Až po dlouhé době se zastavila. Okolí nepoznávala, byla tma a ulice prázdná.
Teprve tehdy ji přemohl strach. Pomalu se otočila a vracela se zpátky. Když po hodině dorazila k domu, v oknech se stále svítilo.
Odemkla a vstoupila dovnitř. Radovan vyšel z pokoje. „Zapomněla jsi něco?“
„Mám tu trvalé bydliště. Nemůžeš mě jen tak vyhodit. Zůstávám.“
Naklonil hlavu na stranu. „Nestačilo by říct, že ses ke mně vrátila?“
„Proč bych to dělala? Máš dítě s jinou ženou.“
„A co?“ pokrčil rameny. „Podle papírů je to naše dítě. Stačí, když ho přijmeš jako vlastního.“
Mlčky na něj hleděla, neschopná odpovědi.
„Mně náš život vyhovuje,“ pokračoval klidně. „Zvykl jsem si. Nechci nic měnit. Odpouštím ti tvoje výstupy. Dej si sprchu a běž spát. Zítra jedeme pro syna.“
Nela beze slova odešla do koupelny. Pod proudem horké vody se jí na rtech objevil nečekaný úsměv. Jinou cestu neviděla — a přesto cítila úlevu.
Každá rodina má svá vlastní pravidla. A někdy nezáleží na tom, jak podivně zvenčí vypadají. Důležité je jen to, že těm dvěma takové uspořádání stačilo.