Lucii bylo devětadvacet a pracovala jako manažerka v obchodní firmě. Služební cesty pro ni byly naprostou samozřejmostí. Tři dny v jednom městě, čtyři v jiném. Bral jsem to jako běžnou součást její profese. Práce je práce.
Vzali jsme se před pěti lety. Už tehdy pravidelně objížděla regiony, scházela se s odběrateli a vyřizovala kontrakty. Většinou odjížděla v pondělí a vracela se ve čtvrtek večer.
Já pracoval z domova a čas jsem si organizoval sám. Lucii tenhle režim vyhovoval. Bylo to praktické.
Vařil jsem, uklízel, staral se o platby za byt. Ona přispívala svou částí. Žili jsme klidně, bez dramat.
Každý měsíc odjížděla. Pravidelně, skoro podle kalendáře. Odjížděla s kufrem a vracela se vyčerpaná. Vyprávěla o schůzkách a náročných jednáních.
Popisovala detaily – města, klienty, hotely, ve kterých bydlela. Znělo to přesvědčivě. Nikdy jsem neměl důvod pochybovat.
Mluvili jsme o dětech. Lucie ale říkala, že teď není vhodná doba. Moc práce, cestování, únava. Čekal jsem.
Ze služebních cest se ozývala jen občas. Tvrdila, že nestíhá, že je špatný signál. Chápal jsem to. Vždycky přivezla drobnosti – magnetky, propisky s logem firem, malé suvenýry.
Na sociálních sítích téměř žádné fotky. Prý nemá čas, všechno je jen práce. Věřil jsem jí. Naši rodiče bydleli daleko, jak její, tak moji. Do ničeho se nám nepletli. Měli jsme svůj klid.
Miloval jsem ji a důvěřoval jí. O nevěře jsem nikdy neuvažoval. Proč taky? Všechno působilo stabilně. Nehádali jsme se.
Na konci února si máma zlomila nohu. Zavolala mi a prosila o pomoc. Čekala ji operace a byla v nemocnici sama.
Během dvou hodin jsem měl sbaleno. Lucie byla zrovna na cestě. Napsal jsem jí, že odjíždím na týden za mámou. Odpověděla krátce: „Drž se, zlato.“
První tři dny jsem byl s mámou v nemocnici. Čtvrtý den už jí bylo o něco lépe. Lékaři říkali, že za dva dny ji pustí domů.
Seděl jsem večer v jejím bytě a bezmyšlenkovitě projížděl telefon. Byl jsem unavený. Lucie se měla vrátit ze služební cesty už odpoledne. Celý den se ale neozvala.
Napsal jsem jí: „Už jsi doma?“
Odpověď přišla až po hodině. „Promiň, zdržela jsem se. Klient přesunul schůzku. Přijedu až zítra večer.“
Zarazilo mě to. Celý den ticho – a najednou taková zpráva. Obvykle dávala vědět předem.
Zkusil jsem jí zavolat. Hovor odmítla. Za minutu přišla esemeska: „Jsem na poradě. Zavolám později.“ A já zůstal s telefonem v ruce a čekal, až se znovu ozve.