„Lucie přece žádné služební cesty nemá.“
Ta věta ve mně doznívala ještě dlouho poté, co Petra hovor ukončila. Bylo tedy jasno – věděla o tom. Kryla ji. Mlčela.
Znovu jsem jí zavolal. „Tak kam tedy jezdí?“ vyhrkl jsem bez okolků.
„To netuším,“ odpověděla chladně. „Zeptej se jí sám.“ A zavěsila.
Zůstal jsem sedět na gauči a snažil se to vstřebat. Žádné pracovní výjezdy. Kamarádka o všem ví. Lucie mi systematicky lže. Každý měsíc. Už dva roky.
V hlavě mi vytanuly ty drobnosti, které vozila – magnetky, propisky, cetky. Všechno se dá koupit kdekoliv, bez cestování.
Pípla zpráva. „Promiň, byla jsem na jednání. Jak je mamince?“
Odepsal jsem: „Kde právě jsi?“
„V Brně. Hotel nic moc. Jsem vyřízená.“
„Jak se ten hotel jmenuje?“
Dlouho nic. Pak jsem napsal: „Lucie, volal jsem do kanceláře.“
Chvíli ticho. „A?“
„Řekli mi, že jsi celý týden v práci.“
Obrazovka zůstala bez odpovědi. Nakonec přišla zpráva: „Můžu to vysvětlit.“
„Tak vysvětluj.“
„Ne přes telefon. Až přijedu, promluvíme si.“
„Kdy dorazíš?“
„Zítra večer.“
„Dobře. Budu čekat.“
Tu noc jsem nezamhouřil oka. Dva roky. Každý měsíc stejná lež.
Ráno jsem se ještě zastavil doma – mamince se ulevilo, sestra přijela, aby pomohla. Byt byl prázdný a tichý. Otevřel jsem Luciin šatník. Nevěděl jsem přesně, co hledám, ale cítil jsem, že něco najdu.
V kapse staré bundy jsem nahmatal účtenku. Restaurace. Datum dva měsíce zpátky. Pozdní hodina. Dvě hlavní jídla, dva dezerty. Útrata rozhodně ne malá.
Pak další lístek. A další. Různé podniky, kavárny, hotely. Všechno do sebe zapadalo. Ano, cestovala. Jen ne pracovně.
Večer odemkla svým klíčem. Vstoupila, postavila kufr ke zdi a zarazila se, když mě spatřila sedět v obýváku.
„Ahoj,“ pronesla sotva slyšitelně.
„Posaď se,“ ukázal jsem na křeslo naproti.
Usedla, ruce složené v klíně, pohled upřený do podlahy.
„Dva roky, Lucie,“ začal jsem klidně. „Dva roky mi vyprávíš o služebních cestách.“
Zhluboka se nadechla a zakryla si obličej dlaněmi.
„Chtěla jsem ti to říct.“
„Kdo to je?“
Podívala se na mě, oči plné slz.
„Poznali jsme se na školení před dvěma a půl lety. Je ženatý. Má dvě děti.“
„Dva a půl roku?“ zopakoval jsem nevěřícně.
„Hned jsme věděli, že je to špatně. On má rodinu, já jsem nechtěla rozvod. Půl roku jsme se snažili to utnout. Pak jsme to nevydrželi a začali se vídat.“
„Takže všechny ty pracovní cesty…“
„Ano. My jsme se scházeli jinde.“