Scházeli jsme se po hotelech. Někdy v pronajatých bytech,“ dořekla tiše.
„Miluješ mě?“ zeptal jsem se bez okolků.
Rozplakala se ještě víc, ramena se jí třásla.
„Nevím,“ vydechla přerývaně. „Mám city k tobě… i k němu. Nedokážu se rozhodnout.“
„Nedokážeš,“ zopakoval jsem pomalu. „Takže plán byl pokračovat dál? Lhát mi, trávit noci s ním a pak se vracet domů, jako by se nic nedělo?“
Sklopila oči. „Říkala jsem si, že to samo vyšumí. Že to čas odnese. Jenže měsíce plynuly a všechno zůstávalo stejné.“
Zvedl jsem se a přešel k oknu. Díval jsem se dolů na ulici. Lidé pospíchali, auta projížděla, svět fungoval dál. Úplně obyčejný večer.
„Proč právě teď?“ ozvala se za mnou. „Co tě přimělo to kontrolovat?“
„Přišla jsi pozdě. Nezvedla jsi telefon. A pak sis vymyslela večerní poradu. Tak jsem zavolal do kanceláře, kdy tě mám čekat.“
Chvíli bylo ticho.
„Co bude teď?“ zeptala se Lucie slabým hlasem.
Otočil jsem se k ní. „Teď si sbalíš věci a odejdeš. Máš dvě hodiny. Klíče necháš tady na stole.“
Nepřela se. Mlčky vytahovala oblečení ze skříně a skládala ho do kufrů. Občas se rozvzlykala, zastavila se a podívala se na mě, jako by čekala, že si to rozmyslím. Nedokázal jsem jí pohled vrátit.
Za hodinu a půl stála v předsíni. Dva kufry, kabelka. Klíče ležely na stole přesně tam, kde jsem řekl.
„Odpusť mi,“ zašeptala.
Dveře se zavřely. Byt najednou působil cize. Seděl jsem na gauči a zíral před sebe. Ticho bylo ohlušující.
Lucie mi volala celý týden. Psala zprávy, prosila o schůzku. Neodpověděl jsem ani jednou. Nakonec jsem si její číslo zablokoval.
Po měsíci přišel dlouhý e‑mail. Psala, jak ji to mrzí. Že ten chlap ji opustil. Že zůstala sama. Chtěla ještě jednu šanci.
Smazal jsem to dřív, než jsem dočetl do konce.
Rozvod proběhl rychle. Byt zůstal mně. Odnesla si své věci, podepsala papíry a zmizela z mého života.
Uběhlo půl roku. Žiju sám. Práce, posilovna, kamarádi. Všechno se postupně srovnalo.
Nelituju, že jsem tehdy zavolal do kanceláře. Jeden jediný telefonát a celá iluze se rozpadla. Dva a půl roku měla vztah s ženatým mužem a pak se vracela ke mně domů. Usmívala se, chystala snídaně.
Někdy přemýšlím, kolik dalších manželů netuší, že jejich ženy nejsou na „služebce“. Přitom stačí tak málo. Obyčejný hovor do práce.
Dnes, když nějaká žena začne mluvit o pracovních cestách, jen se pousměju. Zeptám se na název firmy. A klidně před ní vytočím číslo. Pro jistotu.