„Zase bude celé auto načichlé česnekem. Kolikrát ti mám říkat, abys tam dávala něco neutrálního?“ ozval se podrážděný mužský hlas, který se rozlehl úzkou předsíní a zakončil ho hlasitý povzdech. „Pracuju s lidmi, sedím v kanceláři. A z těch krabiček je cítit, jako bych prodával klobásy někde na nádraží.“
Hana Čermáková stála před zrcadlem s kartáčem v ruce. Na okamžik se zarazila a jen s námahou potlačila vlastní povzdech. Beze slova odložila hřeben, přešla k malé komodě a pečlivě zapnula zip šedé termo tašky. Uvnitř byly tři pečlivě uzavřené plastové dózy: v jedné domácí pečeně s bramborovou kaší, ve druhé čerstvý salát z rajčat a okurek a ve třetí několik dozlatova opečených tvarohových placiček se zakysanou smetanou. Kvůli tomu obědu dnes vstávala už v šest ráno, zatímco zbytek domácnosti ještě spal.
„Žádný česnek tam není, Pavle,“ odpověděla klidně, hlasem, v němž nebyla ani stopa výčitky. „Maso je jen osolené, opepřené a ochucené trochou bylinek. A k těm placičkám jsem přidala domácí marmeládu.“
Pavel Bednář si odfrkl, jako by jej její slova nepřesvědčila. Tašku popadl, aniž by se podíval dovnitř, rychle se obul a přes rameno neurčitě utrousil krátké „ahoj“. Dveře za ním těžce zabouchly. Žádné poděkování. Ani letmá pusa na tvář, jak bývalo kdysi zvykem.
Hana zůstala stát sama v tichu předsíně. Bylo jí devětačtyřicet a posledních pětadvacet let se její rána odehrávala téměř totožně – připravit manželovi čerstvý, vydatný oběd a vyprovodit ho do práce. Pavel zastával pozici vedoucího oddělení ve velké logistické společnosti. Vydělával slušné peníze, přesto byl pověstný svou šetrností. Utrácet za restaurace či závodní jídelny považoval za zbytečné vyhazování peněz. „Proč bych měl živit cizí lidi, když mám doma ženu, která vaří skvěle?“ říkával rád mezi známými. Hana ta slova dlouhá léta brala jako uznání.
Až donedávna. Respektive do minulého víkendu, který jí převrátil život naruby.
Začalo to nenápadně. Hana zpívala v amatérském sboru při místním kulturním domě. Sbormistr je často žádal, aby si zkoušky nahrávali a doma si pak poslechli své party, aby mohli odstranit chyby. Minulý týden si proto pořídila malý, ale velmi citlivý diktafon. V sobotu ráno ji Pavel požádal, aby jeho autem zajela do hobby marketu pro nové vodní filtry. Přístroj si vzala s sebou, aby si během cesty nadiktovala seznam věcí – psát si za volantem poznámky nebylo zrovna bezpečné.
Když se vrátila domů, spěchala s vykládáním těžkých tašek tak, že jí diktafon vyklouzl z kapsy kabátu a zapadl do úzké mezery mezi sedadlem řidiče a loketní opěrkou. Ztrátu zjistila až večer, jenže to už byl Pavel pryč na schůzce s přáteli. Přístroj zůstal v autě, zapnutý v režimu aktivace hlasem – spustil nahrávání pokaždé, když zachytil rozhovor.
Na zmizelý diktafon si vzpomněla až v úterý večer, když se rozhodla vysát interiér vozu, zatímco Pavel doma sledoval televizi. Když zpod sedadla vytáhla malý černý obdélník, všimla si, že baterie je téměř vybitá. Doma ho připojila k počítači, aby stáhla záznamy ze sboru, a překvapilo ji několik nových souborů. Čistě ze zvědavosti otevřela ten poslední.
Z reproduktorů se nejprve ozývalo tlumené vrnění motoru, pak klaply dveře auta. Hana zesílila hlasitost.
„Ty jo, Pavle, to je ale zápach v autě,“