Z reproduktoru se vzápětí ozval známý hlas, až nepříjemně zřetelný.
„…už fakt nemůžu ty její krabičky ani vidět… sáček s tím jejím vařením dám vrátnému… nebo to vysypu toulavým psům za garážemi… hlavně ať mi neleze na nervy…“
Pavel Bednář zůstal sedět jako přikovaný. Záda měl naražená do opěradla, jako by se chtěl propadnout skrz něj. Ve tvářích mu naskákaly rudé skvrny a pohledem těkal po kuchyni, jen aby se nemusel podívat Haně do očí. Když nahrávka dohrála, ticho bylo tak hutné, že v něm vynikl i monotónní bzukot lednice.
„Diktafon jsem vytáhla zpod sedadla,“ pronesla klidně Hana Čermáková. Její hlas byl vyrovnaný, bez křiku, bez slz. „Už se nemusíš bát, že tě poslouchám.“
„Hani… to jsi špatně pochopila,“ vyhrkl Pavel a polkl tak prudce, až mu poskočil ohryzek. „To byly jen řeči. Chlapi si takhle povídají. Tomáš Urban je mladý, pořád se předvádí, tak jsem si nemohl nechat nasadit psí hlavu. Dělal jsem frajera, že jsem hrozně samostatný. Nikdy jsem to jídlo nedával hlídači, přísahám! Všechno jsem snědl, do posledního sousta. Bylo to výborné.“
„Nelži mi,“ přerušila ho tiše, ale s pevností, která nedávala prostor k dalším výmluvám. „Jestli to skončilo u psů nebo v koši, na tom už nezáleží. Podstatné je, co si o mně myslíš. Udělals ze mě otravnou slepici, která si tě chce připoutat řízky a polévkou. Vstávala jsem dřív, vařila, balila ti obědy, aby ses měl dobře. A ty ses mi za zády vysmíval před kolegy a dělal si ze mě prostředek k vlastnímu sebevědomí.“
„Byl jsem idiot!“ rozhodil rukama. „Odpusť mi, prosím. Nemyslel jsem to zle. Ty obědy z bister mi jednou přivodí žaludeční vředy. Zapomeňme na to. Zítra Tomášovi řeknu, že mám doma nejlepší kuchařku na světě.“
„Nic mu říkat nemusíš,“ vstala od stolu a tím rozhovor uzavřela. „Odpouštím ti. Opravdu. Zlobu v sobě držet nechci. Ale s obědy je konec. Navždy.“
Pavel na ni vytřeštil oči. „Jak konec? Úplně?“
„Úplně,“ přikývla. „Jsi dospělý a schopný se o sebe postarat. Pokud toužíš po domácím jídle, kup si krabičky, nastav budík na šest, oloupej brambory, umíchej těsto na karbanátky, postůj si u sporáku a pak si to pěkně zabal. Kuchyň máš k dispozici. Já už nehodlám obětovat rána něčemu, co končí za garážemi mezi odpadky. Mám lepší věci na práci.“
Nadechl se k protestu, chtěl připomenout, že je přece ten, kdo vydělává, že má nárok na trochu péče. Jenže slova se rozplynula dřív, než opustila ústa. Díval se na ni a docházelo mu, že hádka by byla marná. Před ním nestála ta nejistá žena, která čekala na pochvalu za upečenou buchtu. Stála tam sebevědomá Hana, která si uvědomila vlastní hodnotu a odmítla hrát roli, již jí někdo přidělil.
Od toho večera se rytmus jejich domácnosti proměnil. Hana si ráno dopřávala klid – uvařila si kávu, v tichu si prošla zprávy, někdy si nanesla pleťovou masku a do práce odcházela s lehkostí. Pavel se párkrát pokusil vstát dřív a aspoň si uvařit těstoviny nebo ohřát mražené knedlíky. Nadšení mu ale vydrželo sotva několik dní. Pohodlnost zvítězila.
Dál tedy utrácel peníze v jídelnách a rychlých občerstveních. U stolu pak bez chuti polykal přesolené polévky a v duchu si vybavoval vůni Haniny pečeně. V autě si kolegové už nestěžovali na česnekové aroma z jeho tašky. Zato v kanceláři bylo čím dál častěji slyšet jeho povzdechy, když na konci měsíce počítal výdaje a zjišťoval, že na nové hliníkové disky si bude muset ještě dlouho počkat.
A stěžovat si nemohl nikomu. Získal přesně tu nezávislost, kterou se tak okázale chlubil před podřízenými.