„Hani, a co bude dneska k večeři?“ zavolal Pavel z chodby a nakoukl do obýváku.
„Jistě že bude,“ odpověděla klidně, aniž by odtrhla oči od obrazovky. Dálkovým ovladačem kývla směrem ke kuchyni. „V lednici jsou ještě párky od včerejška. Uvař si je. Těstoviny najdeš ve skříňce nad dřezem.“
Zůstal na ni zírat, jako by přeslechl.
„Počkej… párky? Ty jsi dneska nic nedělala? Vždyť jsi přišla už kolem šesté.“
„Byl to náročný den,“ pronesla vyrovnaně. „Potřebovala jsem si odpočinout.“
Nespokojeně zafuněl, ale hádku nerozpoutal. V tichu si dal vařit vodu, naházel do hrnce těstoviny a večeři spořádal bez jediného slova. Pak odešel spát.
Ráno probíhalo jako obvykle – břitva v koupelně, čerstvá košile, rychlé zavázání tkaniček. Když vyšel do předsíně, automaticky pohlédl na komodu, kde bývala připravená šedá termo taška s krabičkami. Tentokrát tam ale nebylo nic.
„Hani, kde mám oběd?“ ozval se směrem do kuchyně, kde seděla u stolu, pomalu popíjela kávu a ukusovala croissant.
„Žádný jsem nepřipravila, Pavle,“ odpověděla lehce. „Když jsem včera nevařila, neměla jsem z čeho chystat.“
„A co mám tedy jíst? Vydržet do večera?“ podrážděně rozhodil rukama.
„Prosím tě. Vyděláváš dost. Zajdi si na polední menu jako ostatní. Aspoň si vybereš a nebudeš si stěžovat na česnekovou vůni.“
Řekla to téměř žertem, s náznakem úsměvu. Přesto sebou trhl. Zadíval se na ni podezíravě, jako by hledal skrytou narážku. Její výraz však zůstával naprosto klidný.
„Dobře,“ zamumlal nakonec a natáhl si bundu. „Jednou mě to nezruinuje.“
Jenže nezůstalo u jednoho dne. Ani další ráno, ani to následující se taška na komodě neobjevila. Hana si upravila režim – vstávala až kolem sedmé, snídala jogurt nebo ovesnou kaši, do práce odcházela bez spěchu. Večer připravila jen lehkou večeři přesně pro dva, nic navíc, co by se dalo druhý den zabalit.
Po týdnu začal být Pavel znatelně nervózní. Kavárna u kanceláře nebyla tak výhodná, jak si původně namlouval. Dřív mu po odečtení částky, kterou posílal Haně na domácnost, zůstávala většina výplaty na benzín, servis auta a osobní výdaje. Teď však značná část mizela za obědy. Denní menu nebyla levná a porce ho sotva zasytily. V závodní jídelně byly talíře poloprázdné, karbanátky víc chleba než masa a polévky připomínaly obarvenou vodu.
Jednoho večera už to nevydržel.
„Hano, tohle přestává být vtipné,“ spustil a nervózně poklepával prsty o stůl. „Proč jsi mi přestala chystat jídlo do práce? Máme snad málo peněz na nákup? Každý měsíc ti posílám slušnou částku.“
Odložila utěrku, kterou si právě sušila ruce, a posadila se naproti němu.
„Peníze máme, Pavle. Lednice je plná.“
„Tak o co jde? Připadám si hloupě. Všichni nosí domácí obědy a já běhám po podnicích a ničím si žaludek. Ten olej ve fritéze snad nemění celé dny. Je mi z toho těžko.“
„Opravdu?“ nadzvedla obočí. „Myslela jsem, že jsi chtěl jíst jako ‚normální lidé‘. V hezkém prostředí. Bez těch mých trapných krabiček, které prý zapáchají po celé kanceláři.“
Zbledl tak rychle, až to bylo patrné i v teplém světle kuchyně. Prsty znehybněly.
„Co to povídáš?“ pokusil se o nechápavý tón, ale hlas mu zradil jistotu.
Hana beze slova vstala, přešla k kabelce odložené na židli a vytáhla mobilní telefon. Položila ho před něj na stůl. Na displeji byl otevřený zvukový soubor. Pomalu se dotkla tlačítka přehrávání.