„Ty jo, Pavle, to je ale zápach v autě,“ ozval se z reproduktorů mladý, lehce drzý mužský hlas. Hana ho poznala okamžitě – Tomáš Urban, nový Pavlův zástupce, kterého Pavel občas brával autem k metru.
„To není žádný smrad, Tomáši,“ přidala se pobaveně žena. „To je vůně rodinné pohody. Pavel je přece spořádaný manžel, doma ho vykrmují jak na zabijačku.“ Podle smíchu Hana poznala Andreu Tomášekovou z účtárny.
Pak promluvil Pavel.
Z tónu jeho hlasu jí projel mráz po zádech. Nebyla v něm ani stopa hrdosti, jen otrávené pobavení a snaha zapůsobit na mladší kolegy.
„Prosím vás, nezačínejte,“ protáhl se znuděně, přerušovaný cvakáním směrovky. „Už nemůžu ty její krabičky ani vidět. Každé ráno mi nacpe do ruky tašku jak školákovi. Říkám jí: Hano, vydělávám dost, můžu si dát normální oběd s lidmi, ne? Ale kdepak. Hned je uražená. Prý domácí je zdravější. Jenže já ty karbanátky s kaší nemůžu už ani cítit.“
„Tak to prostě neber,“ uchechtl se Tomáš.
„Zkoušel jsem to,“ odfrkl Pavel. „Bez výsledku. Ona si hraje na dokonalou hospodyňku. Když mě nenakrmí, jako by ten den ani neexistoval. Tak jsem si našel vlastní řešení. Vás vysadím a balíček pak strčím hlídači u závory. Miroslav Kovář je sám, tomu to přijde vhod. A když zrovna neslouží, vyklopím to za garážemi toulavým psům. Doma je pak klid. Přijdu, pochválím: ,Haničko, to bylo výborné,‘ a mám vystaráno.“
„Ty jsi ale číslo, Pavle,“ zasmála se Andrea. „Takové plýtvání.“
„Ale no tak. Hlavně že je ticho. Tak jo, jsme tady, vystupujte.“
Nahrávka náhle skončila.
Hana zůstala sedět před monitorem a měla pocit, jako by jí někdo sevřel hrdlo. V uších jí hučelo. Vrátila záznam o pár vteřin zpátky a pustila si tu část znovu. Každá věta bodala ostřeji než ta předchozí.
Vybavila si, jak po práci stála dlouhé hodiny u sporáku, hledala nové recepty, aby se Pavel nenudil stále stejnými jídly. Jak na trhu vybírala nejčerstvější maso a bez váhání si odpustila nové oblečení, protože ceny šly nahoru. Jak pečlivě skládala zeleninu do krabiček, aby oběd vypadal lákavě. A on to mezitím rozdával hlídači nebo házel psům. To by ještě bolelo méně než fakt, že si z ní před kolegy dělal legraci, vykresloval ji jako otravnou slepici posedlou vařečkou.
Ten večer však žádná hádka nepřišla. Zavřela notebook, opláchla si obličej studenou vodou a dlouze se zadívala do zrcadla. Slzy nepřišly. Místo nich se dostavil chladný, překvapivě jasný klid. Upravila si domácí šaty, jako by z nich smetala neviditelný prach, a vyšla do obýváku. Pavel seděl u televize a naplno prožíval fotbalový zápas.
Ráno, když si stěžoval na česnekový odér v autě, ho jen tiše poslouchala s téměř nepostřehnutelným úsměvem. Jakmile za ním zapadly dveře, přistoupila k oknu a sledovala, jak jeho vůz mizí za rohem.
Celý den byla nezvykle lehká. V práci si kolegové všimli, že působí svěže a spokojeně, a žertovali, jestli nevyhrála jackpot. Odpovídala vyhýbavě, že se prostě dobře vyspala.
Odpoledne se domů nijak nehnala k plotně. Objednala si sushi z oblíbené restaurace, otevřela láhev vína, kterou dostala kdysi k Vánocům, a pustila si seriál, na který jindy neměla čas.
Pavel dorazil až pozdě večer. Dveře zabouchl o něco silněji než obvykle, zamířil do kuchyně – a zůstal stát na prahu. Sporák se leskl čistotou, pracovní deska byla prázdná a vzduch neprovoněly žádné vůně večeře.