„Karolíno Pražáková, tchyně ti lže! To rozhodně není žádná cetka z tržnice, ta souprava je pravá.“
„Dělám už osmým rokem v klenotnictví, oko mám vycvičené. Podívej se sem – vidíš ten punc? A ještě k tomu nejvyšší ryzost!“
„Zajímalo by mě, kdo Růženě Benešové takový dar věnoval, když její manžel i syn tvrdí, že je to bezcenná bižuterie. Na tom něco nehraje…“
Ten nádherný šperk spatřila Karolína poprvé před čtrnácti dny, kdy se zaleskl na krku její tchyně. Růžena Benešová si jej vzala na slavnostní večer k výročí svatby – slavili pětadvacet let společného života.
Šimon Kučera, Růženin syn a Karolínin manžel, sotva náhrdelník uviděl, nadšeně vydechl:
„Mami, to je nádhera! To ti táta pořídil takový luxus? A koukám, že máš i náušnice do sady.“
Růžena se pousmála a mávla rukou. „Ale prosím tě, od tvého otce bych se ničeho takového nedočkala. Je to jen napodobenina, obyčejná bižuterie, která se jen tváří draze. Koupila jsem si ji sama. Náhodou jsem narazila na malý obchůdek, něco jako bazar se šperky.“
Karolína po celý večer z náhrdelníku nemohla spustit oči. Leskl se jemně a elegantně, přesně podle jejího vkusu. Ke konci oslavy už to nevydržela a obrátila se na Šimona:
„Prosím tě, přemluv maminku, aby mi tu soupravu půjčila na sraz ze školy. Víš přece, že ho máme za pár dní. Restaurace je zamluvená.“
Šimon se na ni podíval překvapeně. „A proč se jí nezeptáš sama?“
„Vážně? Vždyť víš, jak to mezi námi je. Ona mě sotva snese, hned by mě odbyla. Ale tebe poslouchá. Jsi její milovaný syn, máš u ní slovo. Když ji poprosíš ty, určitě svolí.“
Šimon pokrčil rameny. „Dobře, zkusím to. Než se rozejdeme, promluvím s ní.“
Růžena Benešová nadšením zrovna nepřekypovala. Synovi trpělivě vysvětlovala: „Takové věci jsou osobní. To se nepůjčuje. Vezmi si jednoduchý příklad – taky bys nepoužíval cizí zubní kartáček nebo si nebral košili po někom jiném.“
„Mami, to přece není totéž,“ namítl Šimon. „Vždyť jde jen o jeden večer. Copak ti to tak vadí? Karolína o to moc stojí. Stejně spolu pořád soupeříte jako kočka se psem. Nemohla bys tentokrát ustoupit a udělat gesto dobré vůle?“
Růžena vrhla na usměvavou snachu chladný pohled. Bylo vidět, že ji to stojí přemáhání, ale nakonec přikývla.
„Dobrá tedy. Půjčím ti náhrdelník i náušnice na jediný večer,“ pronesla důrazně. „Ale hned následující ráno mi je osobně přivezeš zpět. Slyšíš, Karolíno? Osobně. Nebudu tě nahánět. Kdy že máš ten sraz?“
„Dvanáctého,“ odpověděla rychle.
„Tak si je vyzvedneš dvanáctého dopoledne. A vrátíš mi je neporušené a v naprostém pořádku.“