Světla taxíku přejela po domovních dveřích právě ve chvíli, kdy Karolína zahlédla siluetu Růženy Benešové. Tchyně stála těsně u nějakého muže, kterého Karolína nikdy předtím neviděla, a on jí držel obě ruce ve svých. To gesto rozhodně nepůsobilo jako letmé rozloučení mezi známými.
Jakmile Růžena Benešová zaregistrovala přijíždějící vůz, okamžitě ucukla a od cizince odstoupila, jako by se přistihla při něčem nevhodném.
„Popojeďte ještě kousek dopředu a zhasněte světla,“ požádala Karolína tiše řidiče. „Zastavíme tu na pár minut. Připlatím vám.“
Z napjatého šera se snažila vyčíst, co se mezi dvojicí odehrává, ale tma jí příliš nepomohla. Zdálo se však, že jejich rozloučení proběhlo ve spěchu. Muž prošel kolem taxíku, aniž by věnoval vozu pozornost, nastoupil do zaparkovaného auta a během okamžiku byl pryč.
Karolína ještě chvíli vyčkávala, aby si byla jistá, že je vzduch čistý. Potom zaplatila a vystoupila. S krabičkou v ruce zamířila ke dveřím domu, kde bydlela Růžena Benešová s Bohuslavem Horákem.
„Dobrý večer, Růženo Benešová,“ pronesla s lehkým úsměvem. „Vracím vám ten váš… suvenýr.“
„Sem s tím,“ vyhrkla tchyně netrpělivě. „Je v pořádku? Nepoškodila jsi to?“
Karolína nadzvedla obočí. „Proč takový strach? Vždyť jste říkala, že je to jen bižuterie. Kdyby se s tím něco stalo, pořídíte si přece další.“
Růžena jí komplet téměř vytrhla z ruky a spěšně zamířila do ložnice. Karolína se bez vyzvání vydala za ní. Opřela se o rám dveří a sledovala, jak tchyně s přehnanou opatrností ukládá náhrdelník i náušnice do sametové kazety.
„Mimochodem,“ nadhodila Karolína jakoby mimochodem, „neprozradíte mi, kde se dá koupit takováhle ‘cetka’? Zlato za pár korun, to se dnes jen tak nevidí.“
Růžena se na ni podívala pohledem chladným jako led. „A proč tě to zajímá?“
„Říkala jsem si, že bych si taky něco vybrala. Když jsou tak výhodné ceny…“
S potěšením sledovala, jak tchyni nejprve zalije červeň a vzápětí z tváře zmizí veškerá barva.
„Kdo ti namluvil, že je to zlato?“ vydechla.
„Bývalá spolužačka pracuje u klenotníka,“ odpověděla klidně Karolína. „Ukázala mi punc. Takže? Mám gratulovat k štědrému obdivovateli?“
„Jakému obdivovateli?“ hlesla Růžena sotva slyšitelně.
Karolína pokrčila rameny. „Třeba tomu, který vás před chvílí tak něžně držel za ruce před domem.“
V tom okamžiku se dveře otevřely a do místnosti vstoupil Bohuslav Horák. „Copak se tu řeší tak potichu?“ usmál se. „Karolíno, jaký byl sraz? Pojďte na čaj, mám hlad jako vlk.“
„Bohoušku, Karolína už musí domů,“ odpověděla rychle Růžena. „Šimon na ni určitě čeká. Doprovodím ji ke dveřím a hned ti nachystám večeři.“