Jakmile se za Karolínou zavřely dveře, Růžena Benešová ji na chodbě prudce chytila za loket a téměř ji vytlačila ven.
„Ani tě nenapadne o tom s někým mluvit,“ zasyčela tak tiše, že to znělo hrozivěji než křik. „Nedělej si ze mě nepřítele, Karolíno. Jestli by se kvůli tobě něco stalo mé rodině, postarám se, aby ses měla čeho bát.“
Karolína v tu chvíli pochopila, že se nemýlila. Trefila se přímo do černého – tchyně skutečně někoho má.
Když pak stála před domem a čekala na taxi, hlavou jí vířily myšlenky. Ta informace měla cenu zlata. Odteď držela v rukou tajemství, díky němuž by si mohla Růženu Benešovou naklonit, nebo jí alespoň zabránit v dalších útocích. Stačilo jen správně zahrát karty.
Následující dny ji ale zaměstnaly běžné starosti a na odhalený románek téměř neměla čas myslet.
V sobotu ráno jí Šimon Kučera mezi dveřmi oznámil: „Na večer si nic nezařizuj. Jedeme na chatu. Táta dostal v práci povýšení a chce to oslavit s rodinou i pár přáteli.“
Sešla se početná společnost. Smích, cinkání skleniček, gratulace. Karolína si všimla jednoho muže, který jí byl povědomý. Nemohla si ale vybavit odkud.
Bohuslav Horák ho představil jako kolegu – Dalibora Bílého. Jméno jí nic neříkalo, ale tvář… A pak jí to došlo. Byl to ten muž, kterého kdysi zahlédla před domem, jak důvěrně stojí s Růženou.
Využila chvíle, kdy se hosté bavili u grilu, a přistoupila k tchyni. „Takže,“ pronesla bez okolků, „vy podvádíte manžela právě s jeho kolegou?“
Růžena zbledla tak viditelně, že to Karolínu až překvapilo. Okamžitě ji odtáhla stranou, za roh terasy.
„Chceš mě vydírat?“ procedila mezi zuby. „Kolik za mlčení? Ložnicovou sestavu ti dát nemůžu, na to zapomeň. Řekni si něco jiného.“
Karolína zavrtěla hlavou. „Nepotřebuji od vás nic hmotného. Stačí mi, když se ke mně budete chovat slušně. Nemějte strach, nikomu nic neřeknu. Upřímně, není moje věc, proč hledáte blízkost jinde.“
Růžena si unaveně promnula čelo. Jako by během pár vteřin zestárla. „S Bohuslavem už dávno nežijeme jako muž a žena,“ přiznala tiše. „Je laskavý, spolehlivý… ale už patnáct let mezi námi nic není. Je nemocný a tají to před světem. A Dalibor… ten mě miluje od studií. Ten nábytek mi opravdu daroval on. Já už sama nevím, jak z toho ven. Jsem z toho všeho vyčerpaná.“
Karolína jí tehdy slíbila, že její tajemství zůstane mezi nimi.
Růžena později uznala, že si snachu špatně vyhodnotila. Netušila, že se na ni může spolehnout.
Napětí mezi oběma ženami postupně zmizelo. V domě zavládl klid, z čehož měl Šimon obrovskou radost – neustálé hádky ho vyčerpávaly.
Zda se Růžena dál scházela s Daliborem, to už Karolína nezjišťovala. Do jejího soukromí se rozhodla víc nezasahovat.