Radovan Janeček začal zůstávat v práci čím dál déle. Domů se vracel pozdě, podrážděný, s napjatými rysy, a stačilo málo, aby si zlost vybil právě na Nele.
Jednoho večera už to nevydržela.
„Radovane, můžeš mi říct, co se děje?“
„O čem to mluvíš?“ odpověděl klidně, jako by opravdu netušil, na co naráží.
„O tom, jak se poslední dobou chováš. Kam pořád chodíš? Proč jsi zase přišel tak pozdě?“
„To mě vyslýcháš?“ prudce odsunul talíř, až příbor zazvonil o stůl.
„Mám snad právo vědět, kde jsi. Každý můj krok kontroluješ ty.“
„Tak si mě hlídej taky!“ vyštěkl a odešel do ložnice, kde za sebou zabouchl dveře.
Nela zůstala stát u stolu. Mlčela, ale uvnitř ní rostla hořkost. Nejistota ji sžírala víc než jeho křik. Nakonec se rozhodla jednat – přišla za ním do práce.
To, co tam uviděla, jí sevřelo žaludek. K Radovanovi byla přitisknutá sotva sedmnáctiletá dívka. Smála se a on se k ní nakláněl až příliš důvěrně.
Nela se zhluboka nadechla. Hlavou jí problesklo, že právě dostala důvod všechno ukončit. Jenže roky manipulace z ní udělaly někoho, kdo se neuměl rozhodnout ze dne na den.
Přesto k nim rázně přistoupila.
„Nelo…“ vyhrkl Radovan a odstrčil dívku od sebe. „Co tady děláš?“
„Přišla jsem ti říct, že s lhářem žít nehodlám. Podám žádost o rozvod.“
Otočila se a odcházela. Za zády slyšela jeho hlas.
„Klidně! Rozveďme se hned! Sbal si svoje hadry a vypadni z mého bytu. A nezapomeň, že ti tam nepatří vůbec nic!“
Domů doběhla téměř bez dechu. Vytáhla staré kufry, které si kdysi přinesla, když se k němu stěhovala, a začala do nich bezmyšlenkovitě házet oblečení.
Dveře se tiše otevřely. Lekla se, když ho spatřila ve dveřích. Na tváři měl podivný úsměv.
„Nelo, kam bys chodila? Vždyť jsem si dělal legraci.“
„Já ne,“ odpověděla chladně. „Rozvedeme se. A tím to končí.“
„Prosím tě, po tolika letech? Věděl jsem, že jsi nestálá. Jen sis našla záminku, jak utéct.“
„Já?“ nechápala. „Viděla jsem tě s cizí holkou.“
„Ty žárlíš?“ přistoupil k ní a pevně ji objal, až se nemohla vyprostit. „To mě těší. Myslel jsem, že ti na mně nezáleží. Dobře, pamatuju si to. Už se to nebude opakovat.“
Nechtěla ho poslouchat, nechtěla s ním mluvit. Přesto ji nějak přesvědčil, aby zůstala. A hned druhý den si v duchu vyčítala, že podlehla.
„Kam bys šla?“ připomínal jí. „Nemáš práci ani peníze. Z čeho bys žila? Já tě miluju, jen všechno kazíš.“
Nela si stále častěji uvědomovala, že spojení s tímto mužem byla osudová chyba. Po několika vyšetřeních věděla, že vlastní dítě mít nemůže. Teprve teď jí to došlo v plné síle.
Kdyby měla alespoň dítě, měla by pro koho žít. Měla by koho milovat bez podmínek. Takhle se cítila prázdná a sama.
Radovan o tom dlouho mlčel. Až v posledních měsících začal své myšlenky vyslovovat nahlas.
„Jsi neúplná,“ utrousil jednou chladně. „Měla bys být ráda, že tě vůbec snáším. Jiný by si dávno našel normální ženu.“
Po nocích tiše plakala do polštáře. Několikrát ho přistihla při nevěře, ale odejít už se neodvážila. Neměla kam jít a nikdo jí nepodal pomocnou ruku. Naučila se přežívat ze dne na den a vážit si chvil, kdy byl doma klid.
S návrhem na dítě přišel paradoxně Radovan.
„Potřebujeme potomka,“ prohlásil, jako by tím chtěl vymazat všechny své prohřešky. „Dítě náš vztah zachrání. Když budeme mít miminko, už se po žádné jiné ani nepodívám.“
Nela mu uvěřila. Souhlasila s náhradním mateřstvím, protože jinou možnost neměla. Radovan vybral kliniku, našel vhodnou ženu i vyřídil veškeré smlouvy. Ona se jen několikrát dostavila k nezbytným lékařským úkonům.
Náhradní matku, Simonu Krejčíovou, ubytovali v bytě naproti přes chodbu. Byt pronajal Radovan, aby měli těhotenství pod dohledem.
Alespoň tak si to Nela vysvětlovala.
Postupně si však začala všímat, že její muž tráví u Simony podezřele mnoho času. Odcházel tam téměř denně a zůstával celé hodiny.
Co se za těmi dveřmi dělo, netušila. Nemohla přece stát na chodbě a poslouchat.
Několikrát už otevřela ústa, že se ho na to zeptá, a jednoho večera se konečně odhodlala začít nepříjemný rozhovor.