„Nesahej na to!“ zaznělo ostře a nečekaně, až sebou Veronika Křížová trhla.
Zvedla pohled od květin a snažila se zachovat klid.
„Jsou nádherné. Tak kdo vám takovou krásu posílá?“ usmála se smířlivě, aby napjatou chvíli odlehčila.
Na oslavu narozenin Stanislavy Benešové dorazili všichni blízcí příbuzní. Sotva přišli, tchyně poslala Veroniku do kuchyně, aby přinesla vázu na květiny. Tam mladá žena spatřila přepychovou kytici růží – na první pohled drahou a pečlivě naaranžovanou. Naklonila se, chtěla přivonět, když ji vyrušil ten přísný výkřik.
„Do toho ti nic není,“ pronesla Stanislava Benešová chladně, rychle kytici uchopila a přitiskla ji k sobě. „Než ji někdo odnese, schovám ji tam, kam patří. Na takové věci mám své místo.“
Veronika jen pokrčila rameny. Odpovědi se stejně nedočkala. Vzala prázdnou vázu a odnesla ji do obývacího pokoje. Když se vrátila mezi hosty, tchyně už seděla u stolu, ale po okázalé kytici nebylo ani památky.
To Veroniku zarazilo.
„Víte vůbec,“ obrátila se najednou na ostatní přítomné, „že před námi Stanislava Benešová tají překrásné růže? Viděla jsem je před chvílí v kuchyni.“
Na oslavě byla sestra oslavenkyně Božena Konečná, několik synovců s rodinami a také Radomír Jelínek se svou ženou Veronikou.
„Takové květiny by přece měly být na očích,“ pokračovala Veronika lehce provokativně. „Ten, kdo je poslal, si vás musí opravdu vážit.“
Stanislava Benešová zrudla, zakuckala se a rychle se napila džusu. Všichni na ni upřeli pohled – kromě Radomíra, který se naklonil k manželce a podrážděně jí zašeptal:
„To není žádný obdivovatel. Mohla jsi mlčet.“
Veronika nechápavě pokrčila rameny. Jak to měla vědět? O rodině svého muže věděla žalostně málo. Vzali se teprve před půl rokem, návštěvy u tchyně byly sporadické a Radomír o svých příbuzných téměř nemluvil.
„Stáňo, to je od Ivony?“ zeptala se Božena Konečná se zřetelným zájmem. Mluvila tiše, ale tak, aby ji slyšeli všichni. „Takže se ozvala?“
Veronika zbystřila. Jméno Ivona Matoušková slyšela poprvé. Radomír i jeho matka působili náhle neklidně.
„Posílá květiny,“ odpověděla Stanislava stroze, zjevně doufala, že tím debatu ukončí.
„A byla tady? Omluvila se? Mluvily jste spolu? Jak se má? Je už vdaná?“ vyptávala se Božena dál.
„Nevím!“ vyhrkla oslavenkyně a prudce vstala. „Netuším o ní nic. Jen mi na svátky pošle květiny, to je všechno.“
„Jaké?“
„Takové, které mám ráda,“ uzavřela rozhovor Stanislava Benešová rázně. Poté přejela hosty přísným pohledem. „Sedíte tu už dlouho. Myslím, že pro dnešek stačilo.“
Nikomu se ještě nechtělo odcházet, ale tón paní domu nepřipouštěl odpor.
Veronika se rozloučila, ještě jednou popřála k narozeninám, odpovědí jí však byl jen chladný výraz bez náznaku úsměvu.
Cestu domů provázelo ticho.
„Radomíre, co se to tam dělo?“ prolomila ho nakonec. Tušila, že otevřela citlivé téma.
„Nic zvláštního.“
„Kdo je Ivona?“
„Na tom nezáleží.“
„Ale záleží. Jsem tvoje žena. Chci vědět, co se děje. Proč s tvou matkou nemluví, a přesto jí posílá květiny? A proč o tvé rodině skoro nic nevím? Pak se divíš, že se ptám.“
Radomír se na ni dlouze zadíval, jako by zvažoval, nakolik jí může důvěřovat. Nakonec pomalu přikývl.
„Dobře. Řeknu ti to. Ale uvař čaj.“
Veronika bez řečí naplnila konvici vodou, postavila ji na sporák, připravila hrnky, cukřenku i talířek s sušenkami a čokoládovými bonbony. Pak si sedla naproti manželovi a čekala.
Radomír si povzdechl. „Mám sestru. Jmenuje se Ivona, jak už jsi slyšela. Je o pět let mladší než já…“