„Je o pět let mladší,“ pokračoval Radomír tiše. „Takže letos jí bude třicet. Dvacátého listopadu.“
Upil z hrnku a nechal horký čaj chvíli v ústech, jako by si tím kupoval čas.
Veronika nadzvedla obočí. „A to je všechno?“
„Pohádala se s mámou. Od té doby jí jen posílá květiny k narozeninám,“ pokrčil rameny. „Stačí ti to takhle?“
„Samozřejmě že ne,“ namítla rázně. „Viděla jsem, jak tvoje maminka reaguje, když se o Ivoně někdo zmíní. To není obyčejná hádka. Vyklop to celé.“
Radomír si povzdechl, sáhl po sušence, ukousl a chvíli mlčel. Pak rozbalil bonbon, jako by oddaloval okamžik, kdy bude muset pokračovat. Veronika trpělivě čekala. Bylo jí jasné, že bez vysvětlení se dnes neobejde.
„Dobře,“ pronesl nakonec. „Poslouchej.“
„Ivona s mámou spolu bojovaly snad odjakživa. Dokázaly se pohádat kvůli naprosté maličkosti. Máma se ale vždycky rychle uklidnila, neuměla se na ni dlouho zlobit. Byla to její milovaná holčička.“
Situace se vyhrotila ve chvíli, kdy od nich odešel otec. Ivona tehdy vstoupila do puberty a úplně se jí to vymklo z rukou. Přestala respektovat jakákoli pravidla, byla drzá, odsekávala kvůli každé hlouposti.
„Nikde nebudeš do rána!“ křičela tehdy Stanislava Benešová, když se dcera chystala na diskotéku.
A že měla v plánu vrátit se až nad ránem, o tom nebylo pochyb.
„Tebe jsem se neprosila o svolení,“ odbyla ji Ivona chladně. „Jdou tam všichni. A já taky.“ Matku odstrčila od dveří a teatrálně odešla z bytu.
Stanislava si pak chodila stěžovat Radomírovi.
„Proč je na mě taková?“ naříkala.
On už tehdy studoval vysokou školu a s matčiným přístupem zásadně nesouhlasil. Vnímal, že rozdíl mezi nimi byl vždycky citelný. Na něj byla přísná, neústupná, všechno muselo být podle jejích pravidel. Ivoně prošlo téměř cokoliv.
„Sama sis ji rozmazlila,“ řekl jí tehdy bez obalu. „Co jsi čekala? Nikdy jsi jí nic nezakázala.“
„Je to přece holka, chtěla jsem, aby…“
„A kam jste to dotáhly?“ přerušil ji nekompromisně.
Viděl, kam sestra směřuje, a měl z toho špatný pocit.
„Takhle skončí špatně. Buď se zaplete s drogami, nebo zmizí kdoví kde,“ varoval.
„Jak můžeš něco takového říct!“ rozčílila se matka. „Je to tvoje sestra. Měl bys mi pomoct!“
„Já?“ zavrtěl hlavou. „Mám svoje studium, sháním práci. Nemám čas řešit Ivonu. A upřímně? Kdybys ji nechala chvíli být, možná by byl doma klid.“
„To snad nemyslíš vážně! Jsi její bratr, máš povinnost mi pomáhat!“
„Pleteš si mě s tátou,“ odpověděl chladně. „Já za ni odpovědnost nenesu. Mám vlastní život.“
Tehdy se mezi nimi něco zlomilo. Radomír se odstěhoval, pracoval při škole a sotva vycházel s penězi. O sestře dlouho nic nevěděl. Matce občas zavolal, ale jakmile začala mluvit o Ivoně, rozhovor rychle ukončil.
Tak uběhlo několik let.
Jednou jí zase telefonoval, jen aby se zeptal, jak se má. Na druhém konci se však ozýval jen pláč a útržky slov o Ivoně. Nerozuměl téměř ničemu, a tak bez váhání přijel.
Stanislava ho přivítala chladně, spíš jako někoho cizího, kdo má vyslechnout stížnost, než jako vlastního syna.
„Na naši Ivonu je podané trestní oznámení,“ vzlykala.
„A kde je teď?“ zeptal se Radomír a zamířil ke dveřím jejího pokoje. Chtěl ji najít, promluvit si s ní, třeba jí i pořádně domluvit, aby se konečně vzpamatovala.
„Není doma. Už třetí den.“
„Až se objeví, zavolej mi. Přijedu.“
Odešel. O pár dní později mu matka skutečně volala.
„Ivona je zpátky.“
Radomír nechal všeho a okamžitě přijel. Sestra seděla u kuchyňského stolu a zvýšeným hlasem po matce něco požadovala.
„To si děláš legraci, ne?“ ozval se ode dveří, které zůstaly odemčené, a bez zaklepání vstoupil dál.