A vůbec – měla by Stanislava Benešová o něco takového zájem? Poslouchala by vůbec? Veronika o tom přemýšlela jen krátce. Nakonec tu myšlenku pustila z hlavy. Byly to jejich rodinné záležitosti, a pokud si chtěli dál lhát, byla to jejich volba.
Uplynul víc než rok. Veronika mezitím nejednou pozorovala, jak Radomír vybírá kytice pro matku – dlouze zvažoval barvy, druhy květin, pečlivě formuloval vzkaz, který k nim přikládal. Viděla, jak se Stanislavě při předávání rozzáří oči, ale zároveň si všimla, že všechny pugéty mizí kdesi stranou, jako by se za ně styděla.
Jednoho večera, sotva se Radomír vrátil z práce, oznámila mu: „Volala tvoje maminka. Chce, abychom hned přijeli.“
Stanislava volala celý den a naléhala, aby se zastavili co nejdřív. Manželé tedy neváhali – za půl hodiny stáli u jejích dveří.
Nepřivítal je úsměv. Mlčky je uvedla do pokoje. Veronika se zarazila – místnost byla plná kytic. Všechny však už dávno uschly, stonky zkroucené, okvětní lístky opadané.
„Ty jsi mi posílal květiny?“ pronesla Stanislava tvrdým hlasem.
„Mami, já…“ Radomír se zadrhl, každé slovo z něj lezlo s obtížemi. Veronika rychle zasáhla.
„Chtěl vám udělat radost. Aby vám nebylo tak těžko.“
„Radost?“ vybuchla Stanislava. „Mám se radovat, když je moje dcera ve vězení?“
Radomír zbledl. „Jak to víš?“ zeptal se tiše.
„Ivona se vrátila domů. Všechno mi řekla. A ty…“ hlas se jí třásl vztekem. „Roky jsi mi lhal. Nechci tě už ani vidět!“
Podle Ivony ji Radomír nechal zavřít do léčebny, kde s ní špatně zacházeli, a později prý kvůli němu skončila za mřížemi.
„Snažil jsem se to řešit co nejlépe,“ bránil se slabě.
„Dopadlo to jako vždycky,“ odsekla. „Seber ty květiny a vyhoď je. A zmiz z mého života!“
Radomír se nehádal. Mlčky začal suché kytice odnášet, Veronika mu pomáhala. Když vycházeli ven, narazila ve dveřích na Ivonu Matouškovou. Opírala se o zeď, ruce založené na prsou, na rtech pohrdavý úšklebek.
Květiny skončily v kontejneru. Cestu domů provázelo ticho, těžké a dusivé. O tom, co se stalo, už pak nikdy nemluvili – jako by se snažili vymazat celý výjev z paměti.
Radomíra tížilo vědomí, že ho vlastní matka zavrhla. Veronika tápala, jak mu ulevit, ale vhodná slova nenacházela.
Asi po měsíci zazvonil zvonek. Za dveřmi stála Stanislava. Dosud k nim nikdy nepřišla.
„Dobrý den… Stalo se něco?“ zeptala se Veronika, doma byla sama.
„To není tvoje starost. Kde je můj syn?“
„Vzpomněla jste si na něj? Minule jste ho vyhnala kvůli dceři.“
„Řekla jsem, že ti do toho nic není! Zavolej mu.“
Veronika pokrčila rameny. „Můžete mu zavolat sama. Proč jste přišla?“
Stanislava náhle znejistěla. „Nemám z čeho volat. A brzy nebudu mít ani kde bydlet.“
„To jste měla řešit dřív,“ odpověděla Veronika chladně. „Radomír vám pomáhal, dokud jste ho neodmítla. Není to věc, kterou odhodíte a zase zvednete, když se vám to hodí. A k nám domů už nechoďte.“
Dveře se zavřely dřív, než mohla tchyně cokoli dodat. Pro Veroniku tím byla kapitola uzavřena.
Přesto o návštěvě Radomírovi řekla. Jakmile to uslyšel, okamžitě odjel za matkou. Vrátil se až pozdě v noci, zamlklý a skleslý.
Veronika mu ohřála večeři a posadila se naproti němu.
„Chceš vědět, co bylo?“ zeptal se unaveně.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Je to tvoje rodina. Pokud se chceš angažovat, nebudu ti bránit. Ale já už k tvé matce nepůjdu a k nám ji nezvu. Nedokážu se dívat na to, jak tě využívá.“
Radomír přikývl. Neprotestoval.
A tak žili dál. Občas matce pomohl, když bylo třeba, ale nikdy už ne na úkor své vlastní rodiny.