Radomír už z chodby slyšel, co všechno si jeho sestra dovoluje. Její zvýšený hlas byl plný drzosti a neomalených požadavků.
„Tebe jsem se o názor opravdu neprosila,“ utrousila Ivona Matoušková, aniž by se na něj podívala. „Co tu vůbec děláš? Bez tebe nám bylo líp.“
Jako by tu poznámku přeslechl, přisunul si židli naproti ní a posadil se tak, aby jí viděl přímo do tváře.
Zarazilo ho, jak moc se změnila. Dřív bývala hezká, upravená, usměvavá. Teď měla pod očima temné kruhy, jako by několik nocí nespala, vlasy bez lesku, pleť zašlou. A do toho přehnané líčení, které působilo spíš lacině než výrazně.
„Aspoň se běž umýt, vypadáš příšerně,“ poznamenal tiše, ale pevně.
Ivona se odvrátila, jako by ho vůbec nevnímala.
„Ať chceš nebo ne, budeme si muset promluvit,“ pokračoval. „Mámu doháníš k zoufalství. Jak dlouho to ještě potrvá? Pořád z ní taháš peníze. Najdi si práci, postav se na vlastní nohy, začni žít normálně. Klidně se i vdáš.“
„Nech mě být,“ procedila mezi zuby. „Mami, proč mi tady káže o životě? Kdo mu dal právo mě poučovat? Vyrůstala jsem bez táty, nikdy jsem nic neměla, a ještě si dovolí…“
Hlas se jí zlomil do hraného vzlyku. Stanislava Benešová okamžitě vyprovodila syna ze dveří, aby prý dceru zbytečně nerozrušoval.
Když to Radomír po letech vyprávěl Veronice Křížové, mlčky ho poslouchala a neskákala mu do řeči.
„Tím to ale neskončilo,“ dodal. „Ivonu nakonec odsoudili, dostala podmínku. Pak zmizela. A máma si na mě zase vzpomněla, začala mi vyvolávat a prosila, ať ji najdu.“
Odmlčel se a sevřel ruce.
„Našel jsem ji. V jednom hrozném doupěti mezi feťáky. Máme jsem nic neřekl. Zařídil jsem léčbu, ale utekla odtamtud. Znovu jsem ji vypátral až ve chvíli, kdy stála před soudem. Tentokrát to bylo natvrdo – dvanáct let.“
Veronika tiše vydechla.
„Máma by to nepřežila,“ pokračoval Radomír. „Tak jsem jí namluvil, že se Ivona narychlo vdala a odstěhovala do zahraničí.“
„A ty kytice?“ zeptala se Veronika klidně.
„Asi po roce začala být máma neklidná. Tvrdila, že cítí, že se s Ivonou něco děje. Chtěla jít na policii, prý ať ji hledají i za hranicemi.“ Na okamžik se odmlčel. „Nemohl jsem dopustit, aby zjistila pravdu. Tak jsem jí objednal květiny. Bylo to zrovna před osmým březnem. Přiložil jsem vzkaz: ,Mami, mám se dobře. Objímám tě a posílám pusu.‘“
„A ona tomu uvěřila?“ zašeptala Veronika.
„Byla štěstím bez sebe. A při dalším svátku už očekávala další pozornost. Tak jsem pokračoval. Každý rok. Neměl jsem srdce to ukončit.“
Veronika mlčela. Ta upřímnost ji zaskočila. Na jednu stranu chránil matku před bolestí, na druhou jí ale nevědomky přivlastnil veškerou mateřskou náklonnost. Ivona, ať byla jakákoli, zůstávala přece její dcerou.
„Co uděláš, až se vrátí?“ zeptala se po chvíli.
„Přemýšlel jsem o tom. Osm let už je pryč. Máme jsem mezitím vyměnil byt za menší dům na okraji města, doplatil jsem rozdíl z úvěru. Řekl jsem jí, že o tom Ivona ví. Další kytice to potvrdila.“
„A myslíš, že si sestra matku nebude chtít najít?“
„Nevím. Ještě zbývají čtyři roky. Něco vymyslím. Možná ji vyzvednu hned po propuštění a nabídnu jí peníze, aby se mámě vyhnula.“
Veronika zavrtěla hlavou. „Opravdu věříš, že ji odbudeš penězi? Podle toho, co říkáš, o tom pochybuju.“
„Prosím tě, už dost,“ vybuchl. „Nevím, jak to vyřešit. Máma o Ivoně před příbuznými mlčí, jako by neexistovala.“
„A proč se dnes tvoje teta ptala na omluvu? Co Ivona provedla, než zmizela?“
Radomír se trpce usmál. „Než odešla, stihla z domu odnést všechno cenné. Šperky, elektroniku, prostě co se dalo prodat.“
Pak už to téma znovu neotevírali. Veronika svého muže litovala, ale zároveň ji tížilo přesvědčení, že lež nemůže trvat věčně. Jenže jak říct Stanislavě Benešové pravdu, aniž by jí člověk zlomil srdce?