— Mimochodem, byl jsem se podívat v bytě po tetě, — poznamenal Radovan Marek, když si naléval čaj a druhou rukou přidržoval pokličku konvice. — Markéta Navrátilová už se tam nastěhovala. Postupně si to tam zařizuje. Pověsila závěsy, přestavěla nábytek a pro malou vyhradila samostatný pokoj.
Veronika Tkadlecová zvedla oči od prkénka, na kterém krájela zeleninu.
— Zařizuje si to? Opravdu?
— Ano. Vždyť polovina bytu teď patří jí. Teta nám ho odkázala oběma, všechno už je přepsané v katastru. Řekli jsme si, že tam zatím zůstane, aby byt nebyl prázdný. Časem se domluvíme — buď se prodá, nebo jeden z nás vyplatí toho druhého.
Veronika si otřela ruce do utěrky, přehodila ji přes opěradlo židle a usedla ke stolu.
— Takže už tam bydlí. Ne že tam „jen přechodně je“.
Radovan se pousmál, trochu rozpačitě.
— Asi to tak vyznívá. Když jsem tam přišel, měla už rozložené hračky, novou skříň a sousedi se zastavovali na kus řeči. Smáli se, že je dům najednou plný života. Vypadá to, že se tam cítí dobře. Ale konečné rozhodnutí jsme přece ještě neudělali. Jen jsem nechtěl, aby byt zel prázdnotou.
Veronika sklouzla pohledem k hrnku s vychladlou kávou. Z vedlejšího pokoje doléhal zvuk kostek, s nimiž si jejich syn stavěl věž.
— Ona už se stěhovat nebude. Bere to jako svoje.
Radovan si povzdechl a sáhl po cukřence.
— Máma mě prosila, abychom na ni netlačili. Markéta to teď nemá lehké. A my stejně bydlíme v pronájmu, takhle je ten byt aspoň využitý.
Veronika prudce vstala a přešla k dřezu, ale hrnek nechala stát na stole.
— A co my? Jak dlouho budeme ještě přebíhat z jednoho podnájmu do druhého?
Neodpověděl. Ozvalo se jen cinknutí lžičky o porcelán a tiché syčení konvice.
O několik dní později se Veronika vrátila z práce nezvykle pozdě. Kuchyní se linula vůně restované zeleniny, Radovan krájel chléb a jejich syn už seděl u stolu nad talířem.
— Co se stalo, že jdeš tak pozdě? — zeptal se a nahlédl do hrnce.
Beze slova si svlékla kabát, odložila kabelku ke dveřím a zamířila k umyvadlu.
— Porada se protáhla a autobus měl zpoždění, — odpověděla tiše, když si sedala.
Radovan před ni postavil talíř s večeří a posadil se naproti ní, jako by chtěl navázat na rozhovor, který mezi nimi zůstal viset ve vzduchu.