Napětí mezi nimi však nevyšumělo ani další dny. Veronika to nakonec prolomila.
„Radovane, musíme si v tom udělat jasno,“ pronesla tiše, ale pevně. „Buď bude Markéta přispívat jako nájemník, nebo tě vyplatí.“
Radovan si promnul čelo a zavrtěl hlavou. „Nechci to hrotit. Už tak je toho na ni moc.“
„A my to máme snad jednoduché?“ odvětila s patrnou ironií.
Druhý den byl Radovan v práci duchem nepřítomný. Přesouval e-maily z jedné složky do druhé, telefony nechával vyzvánět déle než obvykle a oběd odbyl během pár minut. V hlavě si stále dokola přehrával, jak s Markétou mluvit klidně, bez výčitek a nátlaku.
Po obědě jí napsal zprávu, zda by se nesešli. Odpověď přišla téměř okamžitě: „Můžeme. Stejně jsem si chtěla někam zajít na pořádné jídlo.“
Do kavárny dorazil s předstihem a vybral si místo u okna. Markéta vstoupila o pár minut později – sportovní bunda, vlasy stažené do culíku, mobil pevně v ruce. Posadila se naproti bez pozdravu.
„Ahoj,“ začal opatrně.
„Ahoj. O co jde?“ odpověděla stručně.
„Rád bych probral byt. Polovina je moje. S Veronikou pořád platíme nájem jinde a ty tam bydlíš, jako by byl celý tvůj. Buď bychom se mohli domluvit na nájmu, nebo na nějakém vyplacení.“
Markéta si založila ruce na prsou. „Takže vám překážím? Nebo má tvoje žena pocit, že si žiju až moc pohodlně?“
„Nejde o tohle. Jen chci, aby to bylo férové.“
„Férové?“ ušklíbla se. „Mám malé dítě a ty mi tady dáváš podmínky. Skvělé.“
Zvedla se dřív, než přišla obsluha s účtem. „Promyslím si to. Ale dneska odpověď nedostaneš.“
Večer, když Veronika v koupelně umývala synovi ruce, zazvonil Radovanovi telefon. Na displeji se objevilo jméno Ludmila Váleková.
„Radovane, nestydíš se?“ spustila bez pozdravu. „Markéta u mě byla uplakaná. Ty ji chceš vyhodit kvůli své manželce?“
„Mami, nikoho nevyhazuju. Jen jsem připomněl, že byt patří nám oběma.“
„Najednou se oháníš zákonem! Ona má dítě! A ty řešíš nějakou spravedlnost. Už mi nevolej.“ Hovor skončil ostrým tónem.
Když Veronika vyšla z koupelny, všimla si jeho výrazu. „Co se děje?“
„Máma. Prý jsem zradil rodinu.“
Veronika si povzdechla. „Mrzí mě to. Nechtěla jsem, aby to došlo takhle daleko.“
„Za to ty nemůžeš. Jen se to celé zamotalo víc, než jsem čekal.“
Následující den se Veronika v práci obrátila pro radu na svou známou účetní Radku Vaněkovou.