Radka Vaněková ji vyslechla a pak bez okolků vysvětlila, jak by postupovala ona. „Jestli je byt v podílovém vlastnictví a jeden z vlastníků ho užívá, aniž by chtěl situaci řešit, začněte oficiální výzvou. Pošlete doporučený dopis s jasným požadavkem. Když nebude reakce, obrátíte se na soud.“
Veronika o tom večer mluvila s Radovanem Markem. „Měli bychom si najít právníka. Ať víme přesně, na čem jsme,“ navrhla klidně, i když bylo znát, že ji to vyčerpává.
Advokát je přijal bez zbytečných emocí a věcně jim popsal možnosti. Radovan má nárok na finanční vyrovnání, protistrana má třicet dní na odpověď a pokud zůstane ticho, následuje žaloba. Všechno bylo najednou jasně strukturované, bez rodinných výčitek a osobních útoků.
Dopis odeslali. Odpověď nepřišla. Místo ní dorazila pohlednice s růžemi a stručným přáním k jaru. Nic víc.
Veronika si ji prohlédla a položila stranou. „Tak dost. Podej to k soudu,“ řekla tiše.
Žalobu připravili společně s právníkem a Radovan ji osobně odnesl na podatelnu. Samotné jednání proběhlo rychleji, než čekal. Soud stanovil výši kompenzace, lhůtu k vyplacení i přesný postup. Na chodbě zahlédl Markétu Navrátilovou s její dcerou. Krátce kývl na pozdrav, ona však odvrátila pohled.
Doma Veronice převyprávěl, co zaznělo v síni. Poslouchala mlčky. „Není to lehké,“ přiznala nakonec. „Ale aspoň je to spravedlivé.“
Za pár hodin zazvonil zvonek. Ve dveřích stála Ludmila Váleková, rozrušená a plná výčitek. „Radovane, co to děláš? Všechno jsi zničil! Ta tvoje Veronika ti poroučí, viď?“
„Mami, přestaň. Postupoval jsem podle zákona,“ odpověděl pevně.
„Tak si žijte s tou svou pravdou. Už mi nevolej.“ Dveře zabouchla tak silně, až se otřásla chodba.
Dva měsíce poté dorazily peníze přes notáře. Stručný vzkaz od Markéty byl jízlivý, ale Veronika ho bez komentáře smazala. Ty prostředky použili jako základ na hypotéku. Nový byt nebyl velký, zato patřil jen jim.
Krabice s knihami a nádobím zaplnily obývák. Radovan přinesl poslední balík a s úlevou si otřel čelo. „Tak co, vypadá to, že jsme doma,“ usmál se.
Jejich syn pobíhal mezi pokoji a rozhodoval, kam rozmístí hračky.
Večer kuchyň zalilo měkké světlo. Konvice začala pískat, Veronika zatáhla nové závěsy a nalila čaj. Na displeji telefonu se objevila další zpráva od Markéty. Bez váhání ji odstranila.
Radovan postavil hrnky na stůl. „Tak tedy, paní domu, čaj je na světě.“
Seděli naproti sobě v tichu, které nebylo prázdné. Nikdo nezvítězil ani neprohrál. Jen měli pocit, že konečně mohou žít podle sebe — bez cizích tlaků a bez pocitu viny.