Zatímco všechny její kamarádky už dávno nosily snubní prsteny, Karolína Moravecová měla pocit, že o ni nikdo nestojí. Nezalezla do žádné pomyslné věže a nečekala na zázračného prince – stáhla si seznamovací aplikaci, chodila na schůzky naslepo, přijímala téměř každé pozvání na večírek či oslavu, protože věřila, že právě tam může potkat někoho výjimečného. Nevynechala jedinou svatbu, jelikož se říká, že právě mezi svatebními hosty vznikají ty nejromantičtější příběhy. Třikrát dokonce chytila nevěstinu kytici, ale žádný vztah jí zatím nevydržel déle než půl roku.
„Co je se mnou špatně?“ ptávala se zoufale maminky.
„Vůbec nic,“ uklidňovala ji. „Jen musíš mít trpělivost. Já si na své štěstí taky počkala.“
A byla to pravda. Maminka se podruhé vdávala až ve čtyřiceti. Její první manželství, z něhož se narodila Karolína, skončilo fiaskem – ukázalo se totiž, že otec vedl paralelní život s jinou ženou.
Na druhou rodinu se přišlo náhodou. Otec skončil v nemocnici se zánětem slepého střeva a domů mu mezitím dorazil balíček. Maminka ho převzala a podivovala se, kdo mu asi píše do Třebíče. Když zásilku otevřela, našla uvnitř dětské přáníčko vyrobené z barevného papíru a ručně pletenou šálu se vzorem stromečků. Karolíně bylo tehdy pět let. Později jí matka všechno vysvětlila. Z toho složitého příběhu si jako dítě odnesla jediné – že má tatínek jinou manželku a ještě jednu dceru. A že teď bude patřit jim.
Zpočátku maminka otci zakazovala se s Karolínou vídat, byla příliš zraněná a nedokázala mu odpustit. Když se po letech znovu provdala, dokázala v sobě najít smíření, jenže Karolína mezitím dospěla a o kontakt už nestála.
„Ty nejsi můj táta,“ řekla mu jednou do telefonu chladně.
K jejím čtrnáctým narozeninám přijel osobně a přivezl jí vysněný iPhone. Toužila po něm dlouhé měsíce, přesto krabičku odmítla převzít.
„Dej ho té svojí druhé dceři,“ odsekla.
Od té doby už nepřijel. Občas si Karolína říkala, že právě tahle prázdnota může za to, že se jí nedaří vybudovat vlastní rodinu. Jakoby jí chyběl základ, na kterém by mohla stavět.
„Proč se vlastně tak ženeš do vdavek?“ zeptala se jí jednou kamarádka, která plynule přešla z druhé mateřské rovnou do třetí. „Co od toho čekáš?“
Karolína zaváhala. „Chci rodinu. To chce přece každý, ne?“
„Rodinu už máš – mámu, příbuzné. Svatba není jen o tomhle.“
„Tak o čem tedy?“
„Já třeba nechtěla do práce a přála jsem si děti,“ pokrčila rameny kamarádka. „Proto jsem se vdala. Toužíš po dětech? Člověk se přece nevdává jen tak, ale za konkrétního muže. Až potkáš toho pravého, všechno do sebe zapadne.“
Tyhle řeči Karolínu vytáčely. Pořád to samé – „ten pravý“. Jako by to byla nějaká zaklínací formule. Ona přece potřebuje manžela. A jednou ho prostě potká.
Pracovala v cestovní kanceláři. Jednoho dne do pobočky vstoupila její nevlastní sestra. Nebylo to plánované setkání – přivedl ji vysoký muž s brýlemi, který chtěl své ženě dopřát zájezd jako dárek, ale nedokázal se rozhodnout, kam ji poslat, a tak se raději vzdal překvapení. Kudrnatá dívka s výrazným mateřským znaménkem na tváři naslouchala Karolíně s takovou pozorností, jako by nevyprávěla o hotelových balíčcích, ale odhalovala smysl života. A pak zničehonic pronesla:
„Ty jsi Karolína Moravecová, že? Já jsem tvoje sestra.“
Karolína zůstala v šoku. Muž vedle ní nechápavě mrkal skrz silná skla brýlí.
„Poznala jsem tě hned. Táta mi ukazoval tvoje fotky.“
Když viděla, že jí Karolína nevěří, začala rychle listovat telefonem a podala jí ho. „Tady jsem já s tátou. A tady… to jsi ty.“
Na prvním snímku byl bezpochyby jejich otec. Na druhém ona sama. Mobil jí vrátila beze slova.
„On ti o mně nikdy nevyprávěl?“ zeptala se dívka zklamaně.
Karolína zavrtěla hlavou. „Neměli jsme spolu vztah, aby mi měl co ukazovat.“
Na čele té druhé se objevila hluboká vráska. „Jak to myslíš – neměli vztah?“
„Myslíš, že jsme s mámou měly slavit, že mám novou ‚sestřičku‘?“ vyslovila to slovo s takovým chladem, že bylo jasné, jak ho vnímá.
„Počkej, ale on…“ obrátila se zmateně na svého manžela. „Vždyť za vámi jezdil pořád! A i teď…“
Karolína ji přerušila strohým tónem: „Budete si tedy přát ten zájezd, nebo ne?“
Nešťastný muž vedle ní jen bezradně přešlapoval a atmosféra mezi oběma ženami houstla každou vteřinou. V Karolíně se mezitím začaly rodit otázky, které už nešlo jednoduše zahnat.