Ta slova v ní doznívala ještě celý večer, a tak nakonec vytočila číslo na Danielu Navrátilovou.
„Dobře,“ vydechla do telefonu po krátké pauze. „Pojedu s tebou do té vaší vesnice.“
Danielin manžel Zdeněk Mlynář se k nim přidat nemohl. V práci měl důležitý projekt a navíc si šetřil dovolenou – pořád snil o tom, že vezme rodinu někam k moři. Daniela však řídila jistě a sebevědomě, takže prohlásila, že cestu zvládnou samy. Karolína řidičský průkaz neměla, a představa dlouhé cesty jen ve třech jí připadala lehce riskantní. Když už ale souhlasila, nechtěla couvnout.
První hodinu panovalo v autě napjaté ticho. Daniela se snažila rozproudit rozhovor, nadhazovala různá témata, ale Karolína odpovídala stroze. Sama nechápala, proč se do toho vlastně pustila. Pak se však Anežce Matoušekové udělalo špatně. Musely zastavit u krajnice, čistit potah sedadla a utišovat uplakanou holčičku. Ta nečekaná komplikace mezi nimi zvláštním způsobem prolomila ledy.
Když znovu vyjely, byla to Karolína, kdo začal vyprávět. Vzpomněla si, jak kdysi jela s maminkou vlakem za babičkou, snědla zkažené kuře, pozvracela si nové šaty a pak celý den probrečela studem. Anežka si mezitím vynutila písničky z telefonu. Jakmile se ozval pronikavý hlas mladé popové zpěvačky, obě ženy se zatvářily otráveně.
„Pop nesnáším,“ ušklíbla se Daniela. „Já jsem po tátovi – miluju starý rock.“
Karolínu to překvapilo. Netušila, že jejich otec poslouchal právě tohle. Přitom ona sama měla pro staré kytary slabost.
Postupně zjišťovaly, že podobností je víc. Obě kdysi studovaly španělštinu, obě si jako malé přály psa, shodně nenáviděly tělocvik i matematiku. Karolína si nikdy nepředstavovala, jaké by to bylo mít sestru. Teď, namačkaná na sedadle spolujezdce, začínala chápat, o co přišla.
Cestu přerušovaly časté zastávky – jídlo, toaleta, další jídlo, další toaleta. Anežka byla překvapivě bystrá a upovídaná. Karolína znala jen syny své kamarádky: jeden dlouho nemluvil vůbec, druhý neustále křičel a třetí byl ještě miminko. S dětmi neměla téměř žádnou zkušenost. Anežka ji ale bavila – chrlila legrační poznámky a každou chvíli se jí vrhala kolem krku.
Kousek před cílem však Daniela nedobrzdila a lehce ťukla do auta před sebou. Rána nebyla silná, spíš nepříjemné klepnutí. Přesto musely vystoupit a škody zkontrolovat. Řidič druhého vozu vyletěl z auta a hned spustil:
„Kam koukáte? To si dneska kupuje papíry kde kdo?“
Karolína ani nevěděla jak, a už stála před ním.
„Mluvte slušně,“ vyštěkla. „Nejdřív si ujasníme, kdo udělal chybu. Myslíte si snad, že když jsme ženské, neznáme předpisy?“
Ve skutečnosti si nebyla jistá, kdo zavinil nehodu. Ale pohled na vyděšenou Anežku v ní probudil ochranitelský instinkt.
Muž nakonec zmírnil tón. „Dobře, klid. Tak co s tím? Zavoláme policii, nebo se domluvíme?“
Po krátké debatě si s Danielou vyměnili kontakty a rozhodli se vše vyřešit bez úřadů.
„Díky, že ses mě zastala,“ povzdechla si Daniela, když znovu nasedly. „I když pravda je, že chyba byla nejspíš na mojí straně. Zdeněk mě zabije. Zase jsem mu odřela auto.“
Z jejího hlasu ale bylo znát, že to „zabije“ znamená jen drobné hubování, nic víc.
Najít dům otcovy tety nebylo jednoduché. Bloudily úzkými uličkami, vyptávaly se místních, ale většina jen krčila rameny. Karolínu napadlo, jestli si Daniela něco nespletla, nebo jestli ta žena už dávno nežije. Teprve starší rybář, který si balil pruty u potoka, jim konečně ukázal správný směr.
„Co když nás pošle pryč?“ zašeptala Karolína, když zastavily před nízkou brankou.
„Nepošle,“ odpověděla Daniela pevně. „Cítím to.“
Sotva vypnuly motor, otevřely se dveře a na zápraží se objevila drobná starší paní v sepraných šatech, opřená o hůl. Otcovy rysy v ní Karolína nenašla. Přesto je oslovila jménem.
„Danielo? Karolíno?“
Sestry si vyměnily ohromený pohled. Jak je mohla poznat bez jediného zaváhání?
„Pojďte dál,“ pokynula jim. „Čekám na vás už dlouho.“
Uvnitř voněl čerstvě upečený chléb a kouř z kamen. Na stěnách visely zažloutlé fotografie a mezi nimi i snímek jejich otce – mladého, usměvavého, přesně takového, jak si ho Karolína pamatovala.
„Věděla jste, že přijedeme?“ zeptala se Daniela tiše.
Stařenka přikývla. „Tušila jsem to. Jen jsem si myslela, že dorazíte mnohem dřív. Tolik let už uběhlo.“