„…ani nevím, kolik roků už od té doby uběhlo. A tahle malá je čí?“
„Moje dcera,“ odpověděla Daniela a pohladila dívku po vlasech. „Jmenuje se Anežka Matoušeková.“
Anežce se už klížily oči únavou, sotva stála na nohou.
„Tak ji běžte uložit, děvče je úplně hotové,“ pobídla je stará paní laskavě. „Pak vám nachystám něco k jídlu. A říkejte mi klidně teta Ivana.“
Holčička usnula téměř okamžitě, jakmile se její hlava dotkla polštáře. Karolína jí to v duchu skoro záviděla – sama cítila vyčerpání až do morku kostí. Jenže spánek nepřicházel. Věděla, že brzy uslyší pravdu, kvůli níž přijely. A přestože po ní tolik let pátraly, teď z ní měla podivný strach.
Danielin telefon tiše cinknul. Rychle se podívala na displej a potlačila smích.
„Co se děje?“ podivila se Karolína.
„Píše ten řidič z té toyoty.“
„A co chce?“
„Prý by rád tvoje číslo. Údajně jsi mu padla do oka. Psát, že je na první pohled vidět, že stojíš za rodinou, a přesně takovou ženu hledá.“
„Ženu?“ vydechla Karolína nevěřícně. „To snad nemyslí vážně. Vdávat se za něj rozhodně nehodlám.“
„Tak aspoň kafe? Třeba mi pak odpustí ten promáčknutý blatník,“ ušklíbla se Daniela.
Karolína protočila oči. „Dobře, rozmyslím si to. Pošli mu kontakt, když už mě chceš obětovat na záchranu své reputace.“
Obě si uvědomovaly, že rozhovor o cizím muži jen oddaluje to, čeho se skutečně obávají – rozhovor s tetou Ivanou.
„Tak co, už spí?“ ozvalo se z kuchyně. „Pojďte ke stolu, boršč se mi dneska povedl.“
Polévka byla hustá a voňavá, zahřála je víc než kamna v rohu místnosti. Po ní následoval čaj a domácí perníčky. Teprve potom si teta Ivana složila ruce do klína a začala mluvit.
„Váš otec měl slabost pro hazard. Už jako kluk si nedal říct. Ze začátku to vypadalo nevinně, ale postupně se to zhoršovalo. Dluhy narůstaly, párkrát ho i zmlátili. Když odjel, Marcela Benešová si oddychla. Tvrdil, že pracuje a všechno je pod kontrolou. Jenže pak se objevil znovu – potřeboval spoustu peněz, jinak prý skončí špatně. Zrovna jsem tehdy prodala auto. Marcela mu asi řekla, že nějaké úspory mám. Ale já mu nic nedala. Od té chvíle mi to měl za zlé.“
„Táta říkal, že za všechno můžete vy…“ začala Daniela, ale hlas se jí zlomil.
Stará žena přikývla. „Ano, obviňoval mě. Marcela si tehdy vzala vysoký úvěr, aby mu pomohla splatit dluhy. Dřela do úmoru. Ta práce ji nakonec zničila. Po její smrti se dal na léčení, nějaký čas nehrál. Možná kvůli vám dvěma. Oženil se, později se mu narodila ještě Nikola Tichýová… Držel se, ale pak znovu podlehl. A tentokrát se zapletl tak, že už nebylo cesty zpět. Nechtěl, abyste o tom věděly. Přijel sem… umřít. Kam jinam by šel?“
„Umřít?“ zopakovala Karolína téměř neslyšně.
Daniela se rozplakala bez zábran. Karolínu pálilo v nose, ale víc než smutek cítila prázdnotu. Uvědomila si, že muže, kterého si tolik idealizovala, vlastně nikdy neznala. A teď už ho poznat nestihne.
„Je tu pochovaný?“ zeptala se Daniela mezi vzlyky.
„Ano. Zítra vás k němu vezmu. Teď běžte spát.“
Daniela usnula stejně rychle jako Anežka. Karolína však ležela v cizí posteli a poslouchala každý šramot domu. Spánek nepřicházel. Nakonec sáhla po telefonu.
„Dobrý večer. Dnes jste mi nabourala auto. Jmenuju se Radek Mlynář,“ stálo ve zprávě.
Nepamatovala si jeho tvář, jen z profilové fotografie se na ni díval sympatický muž s otevřeným úsměvem. Odpověděla: „Spíš vy jste naboural nás.“
„To bychom měli probrat u kávy, nemyslíte?“
„Zítra asi odjíždíme.“
„Kam?“
„Domů. Do Olomouce.“
„Olomouc? Tam jsem se vždycky chtěl podívat. Neujala byste se role průvodkyně?“
„Na to máme v agentuře speciální programy,“ napsala s lehkým úsměvem.
„Tak vy pracujete v cestovním ruchu?“
„Ano.“
„To je zajímavé. Já vlastně taky.“
Usnula až nad ránem. Když pak měly vyrazit na hřbitov, otevřela oči jen s námahou.
U hrobu Daniela znovu plakala, Anežka nechápala, proč jsou dospělí tak vážní. Karolína cítila jen tichý, tlumený smutek.
„Musíme se vrátit domů,“ řekly potom tetě Ivaně. „Ale přijedeme znovu. Smíme?“
„Dokud budu naživu, máte tu dveře otevřené,“ usmála se.
Cestou zpátky se Karolína zadívala z okna auta. „Možná bychom tu příště mohly zůstat déle,“ nadhodila.
„Určitě,“ souhlasila Daniela. „Ale co je s tebou? Jsi nějak zasněná. Pořád kontroluješ mobil.“
Karolína jen pokrčila rameny. O Radkovi zatím mluvit nechtěla. Přesto cítila, že jednou o něm sestře poví. Najednou si uvědomila, že na vdavky nijak nespěchá – rodinu má. Maminku, strýce Bronislava Mladého, Danielu s Anežkou, teď i tetu Ivanu. A přece jí bylo jasné, že pokud by si někdy měla někoho vzít, muselo by to být opravdové. A s Radkem to od první zprávy působilo až překvapivě skutečně.