Mladík vrhl na Danielu Navrátilovou prosebný pohled, jako by od ní čekal záchranu, ale ona jen tvrdohlavě zavrtěla hlavou.
„Necháme si to projít hlavou. Pojď, Zdeňku,“ vyzvala manžela a odvedla ho pryč.
Karolína se celý zbytek dne snažila vytěsnit sestru ze svých myšlenek. Čím víc se ale nutila na ni nemyslet, tím naléhavěji se jí vracela do hlavy. Co tím Daniela myslela, když tvrdila, že jejich otec k nim jezdil neustále? Ano, přijel – během prvního půlroku asi třikrát. Pak ho matka odmítla pustit přes práh. Později se objevil ještě párkrát, ale to už s ním Karolína odmítala mluvit. Dá se tohle označit za „pořád“?
Když vycházela z kanceláře, čekalo ji další nepříjemné překvapení. Daniela stála opodál, jako by tušila, kdy Karolína skončí.
„Poslyš…“ začala Karolína, ale zarazila se, protože si nemohla vybavit její jméno.
„Daniela,“ napověděla kudrnatá žena tiše.
„Dobře. Danielo, prosím tě, nepokračuj v tomhle. Nemám zájem se s tebou sbližovat.“
„Nenutím tě,“ ohradila se dotčeně. „Ale potřebujeme si něco vyjasnit. Hledám tátu.“
„A proč to říkáš mně?“
„Před osmi lety odešel od mámy. Tvrdil, že se vrací ke své první ženě. Už jsme tušili, kam to směřuje – byl u vás čím dál častěji, zůstával dlouho a domů nosil méně peněz. Říkal, že stará láska nerezaví.“
Karolína svraštila čelo. „To je nesmysl. Jestli je to nějaká hra…“
„Proč bych si něco takového vymýšlela?“ skočila jí do řeči Daniela. „Chtěla jsem si s ním jen promluvit.“
„Tak ti říkám, že se k nám nevrátil.“
„Opravdu?“ vydechla Daniela nevěřícně.
Karolína už nic nedodala. Víc vysvětlovat nehodlala.
„Tak kde tedy je?“
„To není moje starost.“
„Ale je! Je to přece i tvůj otec.“
„Pro mě ne,“ utnula ji chladně.
Daniela znejistěla. „Počkej. Musíme tomu přijít na kloub. To znamená, že jste spolu vůbec nebyli v kontaktu?“
„A ty jsi s ním teď v kontaktu?“
„Snažila jsem se. Sháněla jsem ho, ale změnil číslo. Dokonce jsem byla na vaší staré adrese, jenže tam už bydlel někdo jiný a o vás nic nevěděl. Myslela jsem, že to udělal schválně. Aby se nemusel vracet k mámě. Když žil s námi, táhlo ho to k vám. Teď si říkám, že možná naopak. Snažil se to dát do pořádku.“
Karolína se ironicky pousmála. „Opakuju – žádné táhnutí k nám se nekonalo. A vůbec bych se nedivila, kdyby nevedl dvojí, ale rovnou trojí život. Třeba má ještě další dítě. Nebo dvě.“
Zdálo se, že tuhle možnost Daniela dosud nepřipustila. Zalapala po dechu a zakryla si ústa dlaněmi jako malé děvče.
„Tomu nevěřím,“ zašeptala.
„Jak myslíš. Teď mě omluv,“ odpověděla Karolína a obešla ji.
O dva dny později se Daniela objevila znovu. Tentokrát bez Zdeňka, zato s malou dcerkou. Holčička byla svému dědečkovi neuvěřitelně podobná – vytáhlá postava, brýle na nose.
„Vyprávěl ti někdy o vesnici?“ zeptala se Daniela bez úvodu.
Karolína si povzdechla. „O jaké vesnici?“
„O té, kde vyrůstal.“
„Připomínám, že jsme spolu neudržovali vztah.“
„Dobře. Je to malá obec ve Stomovské oblasti. Žije tam jeho teta. Neměli se rádi – máma říkala, že kvůli ní zemřela jeho matka. Ale jinou rodinu nemá. Pokud někdo může vědět, kde je, tak ona. Nezajely bychom tam?“
„Nikdy nikam nepojedu!“ vybuchla Karolína. „Proč bych to měla dělat?“
„Protože je to tvůj otec.“
„Není!“ vykřikla.
Malá Anežka Matoušeková si polekaně zacpala uši a pevně zavřela oči. Daniela sykla: „Neděs dítě.“
Karolínu to zaskočilo. Poklekla k holčičce a ztišila hlas. „Promiň. Už křičet nebudu. Jak se jmenuješ?“
„Anežka… A ty jsi opravdu moje teta?“
Karolína těžce vydechla. „Ano. Asi ano.“
Daniela se ještě dvakrát zastavila. Jednou dokonce volala do práce. Karolína odolávala, jak jen uměla. Nakonec však sedla do auta a zajela za matkou.
„Víš něco o tátovi?“ zeptala se bez okolků.
„Nevím a ani vědět nechci,“ odpověděla matka ostře.
„Zmizel.“
„Jak to víš?“
„Říkala mi to jeho druhá dcera.“
„To je tedy ztráta,“ ušklíbla se matka. „Jaká je?“
„Kdo?“
„Ta jeho dcera.“
„Nevím. Obyčejná ženská. Má asi čtyřletou holčičku. Chce ho najít. Přemlouvá mě, abych s ní jela za jeho tetou.“
„On svou tetu nenáviděl!“ odsekla matka.
„Daniela tvrdí opak. Ale jinou rodinu prý nemá. Nebo ano?“
„Nevím. A nechci to řešit.“
Karolína už mířila ke dveřím, když ji v předsíni zastavil strýc Bronislav Mladý.
„Nezlob se na mámu,“ řekl smířlivě. „Tvůj otec jí hodně ublížil. Ale tobě nic neudělal. Pro tebe to otec je. Na tvém místě bych se pokusil zjistit, co se s ním stalo.“
Ta slova jí zněla v hlavě ještě dlouho poté. A následující den zavolala Daniele.