Tereza Králová a Radim Horák vstoupili do manželství až ve chvíli, kdy už dávno nebyli žádní nezkušení studenti. Seznámili se, zamilovali a od té doby šli životem bok po boku. Radim přišel o maminku hned v prvním ročníku vysoké školy. O dva roky později si jeho otec našel novou partnerku. Ta bydlela v malém jednopokojovém bytě a velkoryse dovolila Radimovi, aby tam zůstal s nimi. Právě do tohoto skromného bytu si po svatbě přivedl i Terezu.
Zpočátku jim stísněné podmínky příliš nevadily, ale oba snili o vlastním domově. Rozhodli se proto, že s potomky zatím počkají. Nejprve chtěli našetřit na základ hypotéky, pořídit si vlastní byt a teprve potom založit rodinu.
Plán jim vyšel. Po dvou letech už drželi klíče od dvoupokojového bytu a za další půlrok se jim narodil první syn, Matyáš Doležal. O čtyři roky později přibyla do rodiny i dcera Eliška Konečná.
Děti rostly jako z vody a začalo být jasné, že by bylo potřeba víc prostoru. Brzy se začalo mluvit o větším, třípokojovém bytě, aby měl každý z dětí svůj vlastní kout.
Eliška na staršího bratra nedala dopustit. Držela se ho na každém kroku, napodobovala ho ve všem možném. Šaty odmítala, raději nosila džíny jako on. Matyáš ji ochraňoval a bral svou roli staršího bratra vážně.
Radim trávil většinu času v práci, ale víkendy patřily rodině. Brával děti bruslit, sáňkovat nebo do kina, zatímco Tereza doma uklízela či chystala oběd. Jejich život plynul klidně a spořádaně, bez dramat a větších starostí. Až do dne, kdy se všechno rozpadlo.
Jedno odpoledne, když na sporáku tiše probublával hrnec s borščem, zazvonil zvonek. Tereza si pomyslela, že se Radim vrací s dětmi. Když však otevřela, stála přede dveřmi Sabina Procházková.
Znaly se ze studií. Občas si zavolaly, občas se potkaly, nezapomínaly si popřát k narozeninám. Sabina byla i na jejich svatbě. Její život byl ale neklidný – střídala vztahy, dvakrát se vdala a dvakrát se rozvedla. Na čas vždy zmizela a pak se znovu objevila. „Určitě se zase s někým rozešla,“ blesklo Tereze hlavou, přesto ji přivítala s úsměvem.
„Pojď dál. Radim je s dětmi venku, já vařím oběd. Dáš si s námi?“ nabídla.
„Nezdržím se,“ odpověděla Sabina a zůstala stát v předsíni. „Přišla jsem ti něco říct… Miluju Radima.“ Zadívala se jí přímo do očí.
Tereze se sevřel žaludek. „Já taky. Je těžké ho nemilovat. Je to skvělý manžel i táta,“ pronesla klidně.
„Když už mluvíme o dětech… Čekám dítě,“ pokračovala Sabina bez mrknutí oka.
„To je přece krásná zpráva. Gratuluju,“ řekla Tereza a otočila se ke sporáku, aby nadzvedla pokličku.
„Nechápeš. To dítě je Radimovo. Loni v létě, když jsi byla s dětmi u moře a jeho nepustili z práce, jsem se u vás zastavila. Netušila jsem, že jsi pryč… A víš, i ten nejvěrnější muž si občas chce od všeho odpočinout. Nenutila jsem ho. Bylo to jeho rozhodnutí.“ Sabina se odmlčela a čekala na reakci.
Tereza stála zády k ní, ztuhlá, bez jediného slova.
„Je zvláštní, že jsem neotěhotněla ani s jedním bývalým manželem, a s tvým Radimem hned. Věděla jsem, že ti to sám neřekne. Proto jsem přišla já. Nech ho jít,“ dodala náhle.
„Jak to myslíš? Máme přece děti…“ otočila se Tereza prudce.
„A já budu mít taky jeho dítě,“ zdůraznila Sabina.
Kuchyně se Tereze před očima rozostřila, jako by se zdi vzdálily. Kolena se jí podlomila a v hrudi ji bodla ostrá bolest. Došla ke stolu a pomalu se sesunula na židli, zatímco v hlavě jí hučelo jediné: že její dosavadní jistota se právě začala drolit.