Radim se u nich začal objevovat čím dál častěji. Tereza dobře viděla, že mu rodina chybí – děti, společné večeře i obyčejné ticho bytu. Přesto ho nikdy nevyzvala, aby se vrátil.
Jednou večer, když si zouval boty v předsíni, zavolala Eliška z kuchyně: „Tati, pojď si sednout s námi, večeře je hotová!“
Radim zůstal stát a tázavě pohlédl na Terezu. Ta jen tiše sáhla do skříňky pro další talíř. Jakmile si přisedl, děti ožily, smály se a překřikovaly jedna druhou. Na krátký okamžik měla Tereza pocit, že se čas vrátil o několik let zpět, do doby, kdy všechno ještě drželo pohromadě. Pak Matyáš nenápadně odvedl sestru do jejich pokoje a iluze se rozplynula.
„Díky, bylo to skvělé,“ řekl Radim, když vstával od stolu. „Chybělo mi tvoje vaření.“
Tereza se pousmála bez radosti a začala sklízet nádobí. „To u Sabiny nevaří dobře?“
„U ní nebydlím. Jsem v tom malém podnájmu, víš přece,“ odpověděl a pokusil se ji obejmout. Její chladný pohled ho však okamžitě zastavil.
„Tak to asi vyniká v něčem jiném,“ pronesla suše.
Radim sklopil oči. „Není mi lehko, Terezo. Stýská se mi po vás všech.“
„Měl bys jít,“ přerušila ho tvrdě. „Slyšíš? Zvoní ti telefon.“ Z předsíně se skutečně ozývalo vytrvalé vyzvánění.
Když za ním zaklaply dveře, Matyáš se objevil v kuchyni. „Táta už je pryč? To je kvůli té… tvé kamarádce?“
„Není to moje kamarádka,“ odsekla Tereza.
Chlapec chvíli přešlapoval. „Mami, přemýšlel jsem… Chtěl bych bydlet s tátou. Je na něj vidět, že je sám. Sám to navrhl. Tobě by to ulehčilo a Eliška by měla pokoj jen pro sebe,“ dodal rychle.
„To nepřipadá v úvahu!“ vyhrkla Tereza.
„Chodil bych za vámi každý den. Elišku bych vyzvedával ze školy, pomáhal jí s úkoly…“
„O tom se nebudeme bavit,“ přerušila ho rázně. „Zradil nás. Oba.“
„Já chci k tátovi,“ hlesl Matyáš. „Stejně budu chodit domů. Slibuju.“
„Ne. A co já?“ vydechla bezmocně.
„Dobře,“ zamumlal a chtěl odejít.
„Počkej,“ ustoupila náhle. „Eliška zůstane se mnou a ty budeš mít pokoj jen pro sebe. Stačí to?“
Jen pokrčil rameny a zavřel se u sebe.
Tehdy si Tereza naplno uvědomila, že její syn už není malý kluk. Dospěl rychleji, než si připouštěla. Potřeboval vlastní prostor, mužský vzor, ne dětské sdílení pokoje se sestrou.
Druhý den zavolala Radimovi a spustila na něj bez pozdravu. „Snažíš se vyhnout alimentům? Proto Matyáše lákáš k sobě? Rozdělíme si děti a ty nebudeš muset platit? Neštvi ho proti mně!“
„Nic takového mě nenapadlo,“ bránil se. „Je už velký. Teď mu možná bude líp se mnou. Zkusme to. Když to nepůjde, vrátí se. Peníze ti budu posílat tak jako tak.“
„Nenávidím tě,“ procedila a hovor ukončila.
Dlouho váhala, ale nakonec souhlasila. Matyáš se k otci přestěhoval. Každý den po škole však chodil k nim – společně večeřeli a on pomáhal Elišce s úkoly.
„Jak se ti tam daří?“ ptala se ho opatrně.
„V pohodě. Táta se mnou počítá příklady a jde mi to mnohem líp,“ usmál se spokojeně.
Eliška se od něj nehnula ani na krok.
„Už je tma, doprovodím tě. Nechceš dnes přespat?“ zkoušela to Tereza pokaždé.
Matyáš vždy zavrtěl hlavou.
Bydlel jen kousek, sotva dvě zastávky tramvají. Přesto ho Tereza často doprovázela až ke vchodu domu, kde teď Radim bydlel. Cestou zpět sotva zadržovala slzy a vybavovala si jejich někdejší život v malém bytě, kde si byli tak blízko.
Těsně před Vánocemi Matyáš onemocněl a několik dní nešel do školy. Tereza mu volala, radila, co na bolavý krk a kašel. Přesto ji svíral neklid. Chtěla za ním zajít, ale nedokázala se odhodlat.
A následující den, když on…