…když se druhý den vrátila z práce, přivítalo ji doma nezvyklé ticho a šero. Byt byl prázdný. Eliška nikde. Ani školní batoh neležel na svém místě, což znamenalo jediné – ze školy se domů vůbec nevrátila.
Tereze se rozbušilo srdce. Okamžitě vytáhla telefon a vytočila Radimovo číslo. U něj dcera také nebyla.
„Kde může být?“ vydechla vyděšeně, když hovor skončil.
Radim se snažil mluvit klidně, i když ho svírala stejná obava. „Zkus její třídní, kamarádky. Já zavolám na policii.“
Když dorazil domů, Tereza už byla na pokraji zhroucení. Jakmile ho uviděla, vrhla se k němu a začala ho bušit pěstmi do hrudi.
„Tohle je tvoje vina! Všechno jsi zničil! Nenávidím tě!“ křičela skrz slzy. Strhla z věšáku kabát a chtěla vyběhnout ven.
Radim jí ho vytrhl z rukou. „Venku je tma. Policie už po ní pátrá. Najdou ji. Prosím, uklidni se.“
„Já tady nemůžu jen sedět!“ vzlykala.
„A co když se vrátí a nikoho tu nenajde?“ namítl rozumně. „Musíš se držet.“
Vtom zazvonil zvonek. Tereza vyrazila ke dveřím s nadějí, že uvidí dceru. Místo ní však stál ve dveřích Matyáš.
Sesunula se na malý taburet a rozplakala se naplno.
„Proč jsi přišel? Vždyť jsi ještě nemocný,“ hlesla. Radim synovi položil ruku na rameno. „Zůstaň s mamkou. Já pojedu na stanici zjistit, co nového. Kdyby se cokoliv dělo, volejte.“
Na prvním stupni nesměly děti používat mobil během vyučování. A Tereza kdysi odmítla nainstalovat do Matyášova telefonu lokalizační aplikaci – vždyť ho měla téměř pořád u sebe. Teď si to vyčítala.
Minuty se vlekly nekonečně pomalu. Každé projíždějící auto ji zvedlo ze židle. Když už byla na pokraji zoufalství, zazvonil telefon. Radimův hlas zněl tentokrát jinak – úlevně.
„Našli ji. Přivážejí ji domů.“
Ukázalo se, že Eliška se po škole rozhodla zajít za bratrem. V neznámých ulicích ale odbočila špatným směrem a zamotala se mezi paneláky, čím dál dál od domova. Rychle se setmělo a strach narůstal. Nakonec vstoupila do malého obchodu. Prodavačka si všimla, že je sama a očividně ztracená.
Když zjistila, že dívka netuší, kudy zpět, zeptala se na telefon. Eliška přiznala, že ho do školy nosit nesmí a čísla si nepamatuje.
„A adresu znáš?“ zajímala se žena.
Dívka přikývla.
„Dobře. Za chvíli zavírám, doprovodím tě,“ rozhodla se laskavě.
Cestou potkaly policejní hlídku. Strážník ihned pochopil, že jde o hledané dítě – tak pozdě večer se děti samy po ulicích nepohybují.
Když Eliška konečně vstoupila do bytu, Tereza ji sevřela v náručí tak pevně, až dívka sotva popadala dech. Nekárala ji, jen jí připravila večeři a uložila ji do postele. Eliška však tvrdohlavě odmítala usnout bez bratra.
Radim se obrátil k Matyášovi: „Musíš tu zůstat s mámou a sestrou. Jsi už velký kluk, potřebují tě.“
Později, když děti konečně spaly, Tereza v kuchyni znovu otevřela bolest, kterou v sobě nosila. „Kdybys nás neopustil, nic z toho by se nestalo…“
Radim sklopil oči. „Odpusť mi. Matyáš zůstane s vámi.“
Odešel, ale hned následující den se vrátil. S taškou v ruce.
„Možná mi nedokážeš hned odpustit,“ řekl tiše. „Ale nevyháněj mě. Kvůli dětem.“
„A co Sabina Procházková?“ zeptala se Tereza napřímo.
„Domluvili jsme se, že jí budu finančně pomáhat. Nic víc mezi námi není. Když jsem si představil, že bych mohl přijít o děti… pochopil jsem.“
Nešlo to přes noc. Důvěra se vracela pomalu, krůček po krůčku. Tereza mohla zůstat tvrdá a Radima nepřijmout zpět. Jenže komu by tím prospěla? Kvůli Matyášovi a Elišce se rozhodla dát jejich manželství ještě šanci. Sabina z jejich života zmizela a o dva roky později se provdala.
A jejich rodinná loď, otlučená bouří, se znovu tiše rozjela po klidné hladině.
„Jen ti, kdo s námi sedí v jedné lodi, nás mohou shodit přes palubu.“
Milan Rýdl
„Nejdůležitější školou pro dítě je vztah mezi matkou a otcem.“
Oldřich Matoušek