Seděla bez hnutí, prsty křečovitě sevřené kolem okraje stolu. Hlas ji neposlouchal, jako by se jí zasekl někde hluboko v krku. Než se dokázala nadechnout a dát myšlenkám řád, Sabina Procházková byla pryč.
Když se domů vrátil Radim Horák s dětmi, z hrnce na plotně se valila pára a polévka téměř přetékala. Tereza Králová zůstávala na židli ve stejné poloze, pohled upřený do prázdna.
„Co se tady děje?“ Radim rychle stáhl plamen pod hrncem a zadíval se na ni s obavami. „Je ti něco?“
Vzhlédla k němu očima bez lesku. „Je to pravda?“
„O čem mluvíš? Co se stalo?“ nechápal.
„Byla tu Sabina. Řekla mi, že s tebou čeká dítě.“ Při těch slovech se jí stáhl žaludek. Viděla, jak mu ztuhla ramena.
„Terezo… já…“ odmlčel se a promnul si čelo. „Nevím, jak k tomu došlo. Jednou přišla za mnou, dali jsme si víno…“
„A v tu chvíli se ti vypařila z hlavy manželka i dvě děti?“ skočila mu do řeči s trpkým úsměvem.
Do kuchyně nakoukl Matyáš Doležal. „Mami, kdy bude oběd? Mám hlad.“
„Teď ne, mluvíme spolu,“ odbyl ho Radim ostřeji, než bylo zvykem. „Běž do pokoje.“
Když syn zmizel, Radim pokračoval tišším hlasem: „Upřímně jsem si myslel, že si to vymýšlí. Bylo to jen párkrát, přísahám. Od té doby nic. Před pár dny mě zastavila před kanceláří a oznámila mi, že je těhotná. Ani nevím, jestli je to skutečně moje. Víš přece, že střídá chlapy.“
„To se ti hodí, že?“ odvětila chladně Tereza. „Shodit vinu na ni a dělat, že ty jsi jen oběť okolností. Přišla mě požádat, abych tě pustila. Tak tě pouštím.“
„Nedělej unáhlená rozhodnutí,“ snažil se ji uklidnit. „Ano, udělal jsem chybu. Ale miluju tebe. Bylo to selhání, nic víc. A kdo ví, jestli nějaké dítě vůbec bude.“
„Proč by lhala? Tvrdí, že tě miluje od naší svatby.“ Snažila se nekřičet, nerozsypat se před ním, přesto se celá třásla.
Radim si povzdechl. „Zítra si s ní promluvím znovu. Dneska už snad existují testy otcovství ještě před narozením, ne?“
Tu noc si Tereza ustlala na úzké pohovce v obýváku. Když za ní přišel, jen zvedla přikrývku až k očím.
„Pojď si lehnout normálně do postele,“ prosil tiše. „Tady se nevyspíš.“
Neodpověděla.
Ráno bylo dusné ticho ještě hmatatelnější. Matyáš, kterému táhlo na třináct, pochopil víc, než si rodiče mysleli. Včera slyšel útržky hádky. Otec chodil po bytě zachmuřený, matka mlčela. Eliška Konečná vycítila napětí také a raději se držela bratra.
Asi za čtrnáct dní přišel Radim s konečnou zprávou. Testy potvrdily, že dítě Sabiny je skutečně jeho.
„Terezo, nechci od vás odejít,“ řekl naléhavě. „Jste můj život. Ty i děti.“
„Nic už nebude jako dřív,“ odpověděla klidněji, než čekal. „Bude lepší, když půjdeš za ní.“
„Musí existovat jiné řešení. Přece všechno nezahodíme.“
„Jaké řešení máš na mysli? Žít ve třech domácnostech a tvářit se, že je to normální? Myslel jsi na děti?“ Zavrtěla hlavou. „Odpustit ti nedokážu. Zvládneme to sami. Neboj se, bez tebe se neutopíme.“
A tak Radim odešel.
„Kde je táta?“ zeptala se Eliška večer u večeře.
„Je pracovně pryč,“ odpověděl za maminku Matyáš dřív, než stačila promluvit.
„A vrátí se brzy? Vždyť budou Vánoce,“ zaprosila.
„Ne hned. Jez a pak si udělej úkoly,“ zvýšila Tereza hlas. Dívka ztichla – máma dřív nikdy nekřičela.
V sobotu se Radim objevil u dveří. Eliška mu skočila kolem krku. Matyáš vyšel z pokoje pomaleji, ruce v kapsách.
„Co říkáte na bruslení? Na stadionu už otevřeli led,“ navrhl Radim opatrně.
Eliška zajásala. Matyáš váhal a podíval se na matku. Tereza po krátké chvíli přikývla a Radim si úlevně vydechl, než se rychle odebral do předsíně, aby se převlékl a mohl s dětmi vyrazit.