„Lucie, můžeš mi vysvětlit, proč jsi ho sem zase tahala?“ syčela Božena Šimonová sotva dcera překročila práh. „Víš přece dobře, že u mě doma o něj nikdo nestojí!“
„Mami, Jakub je můj manžel,“ odpověděla klidně Lucie Bednářová. „Když zveš mě, zveš automaticky i jeho. Patříme k sobě, jsme rodina.“
„Rodina?“ ušklíbla se Božena pohrdavě. „Já ho za žádného člena rodiny nepovažuji. Od samého začátku jsem byla proti té svatbě. To sis opravdu nemohla vybrat někoho lepšího?“
Božena Šimonová si totiž budoucí zetě představovala úplně jinak. Odjakživa snila o tom, že si její dcery vezmou úspěšné, zámožné muže, kteří budou mít postavení a respekt. Sama s manželem dívkám dopřáli kvalitní vzdělání, jazykové kurzy, koníčky, vedli je k dobrým mravům. Tolik úsilí a peněz do nich vložili! Byla přesvědčená, že takové dívky si zaslouží minimálně pohádkového prince.
Starší dcera, Simona Čermáková, její očekávání naplnila beze zbytku – provdala se za prosperujícího podnikatele a matka na ni byla náležitě pyšná. Jenže mladší Lucie…
Ta si za životního partnera vybrala obyčejného kluka z naprosto průměrné rodiny. Jeho maminka pracovala jako účetní, otec byl instalatér. Jakub Zeman byl sice laskavý, ochotný a veselý, měl smysl pro humor a vždy každému rád pomohl. Navíc si vydělával slušné peníze. Přesto však to, čím se živí, vyvolalo u Boženy doslova šok.
„Promiňte, jaké je vaše povolání?“ zeptala se tehdy při prvním setkání a nevěřícně na něj hleděla. „Můžete to zopakovat? Asi jsem přeslechla.“
„Pracuji na hřbitově,“ odpověděl Jakub naprosto vyrovnaně.
„To snad ne!“ vyhrkla zděšeně. „Takže… vy jste hrobník?“
„Lidé to tak říkají, ale není to úplně přesné,“ vysvětloval ochotně. „Nejde jen o kopání hrobů. Staráme se o údržbu areálu, instalujeme náhrobky, opravujeme pomníky a pečujeme o hroby jako celek.“
„Prosím vás, dost!“ přerušila ho podrážděně. „O tom nechci slyšet ani slovo.“
„To je škoda,“ pousmál se Jakub, který chtěl jen odlehčit napjatou atmosféru. „Dříve nebo později naše služby potřebuje každý.“
Jeho poznámka měla být nevinným žertem, ale budoucí tchyně ji vzala jako osobní útok a hluboce se jí dotkla.
Jakmile mladí odešli, Božena okamžitě popadla telefon a vytočila dceřino číslo.
„Lucie!“ spustila hned, jak dcera hovor přijala. „Zbláznila ses? Koho jsi to přivedla do našeho domu?“
„Mami, o co jde?“ nechápala Lucie. „Co ti na Jakubovi vadí?“
„Ty si ze mě ještě děláš legraci?“ rozčilovala se Božena. „Copak lepšího kandidáta na tvou ruku a srdce jsi opravdu nenašla?“