„Hrobník, Lucie! Uvědomuješ si to vůbec? To je přece ostuda. Co tomu řeknou lidi? Jak se mám podívat příbuzným do očí?“ soptila Božena do telefonu.
„Není žádný hrobník, ale zaměstnanec hřbitovní správy,“ opravila ji Lucie klidně, i když v ní všechno vřelo. „A navíc nechápu, co je na jeho práci špatného. Nedělá nic nezákonného ani nečestného. Naopak – pomáhá rodinám v nejtěžších chvílích jejich života.“
„Ty jsi přece chytrá holka, krásná, máš dvě vysoké školy, vybudovala sis jméno jako právnička! Tak mi vysvětli, proč si chceš vzít zrovna… tohohle?“ vyhrkla matka pohrdavě.
„Ten ‚tenhle‘ má jméno,“ odsekla Lucie chladně. „Jmenuje se Jakub Zeman. A je to muž, kterého miluji. Vezmeme se, ať s tím souhlasíš, nebo ne. Přestaň ze mě dělat nezodpovědnou holku – už dávno si umím vybrat sama.“
„Jak myslíš! Ale až budeš litovat, vzpomeň si, že jsem tě varovala. Pak už bude pozdě! A počítej s tím, že takového zetě nikdy nepřijmu,“ zakončila Božena nekompromisně.
„Rozumím,“ odpověděla Lucie stručně a hovor ukončila.
Ještě dlouho poté cítila hořkost. Matčina slova ji bolela a zároveň ji popouzelo, že někdo dokáže odsoudit člověka jen podle profese. Copak hodnota člověka spočívá v tom, jak zní jeho pracovní titul?
Navzdory všemu se Lucie a Jakub vzali. Božena Šimonová na svatbu přišla, ale celý večer proseděla s pevně sevřenými rty a výrazem, jako by byla na cizím pohřbu, ne na svatbě vlastní dcery.
Od jejich „ano“ uplynuly téměř tři roky. Za tu dobu se tchyně se zetěm setkali jen výjimečně – většinou při větších rodinných oslavách, kde nebylo možné se jeden druhému vyhnout. Jakub si byl dobře vědom toho, že si přízeň své tchyně nezískal, a proto se snažil držet zpátky. Nechtěl Lucii přidělávat další konflikty. K Boženě jezdila většinou sama; manžel ji doprovázel jen tehdy, kdy by jeho nepřítomnost působila nevhodně.
Toho dne však Božena zavolala znovu. Oznámila dceři, že Simona Čermáková, její starší sestra, přijede s manželem na pár dní do Brna navštívit rodinu. V hlavním městě žili už dlouho a příbuzným se ozývali jen sporadicky – pořád prý neměli čas.
„Na zítřek jsem naplánovala slavnostní večeři,“ sdělila Božena tónem, který nepřipouštěl diskusi. „Se sestrou ses od svatby neviděla, tak ať si konečně popovídáte jako rodina.“
„V kolik máme dorazit?“ zeptala se Lucie ochotně. „Klidně přijedeme dřív a pomůžeme ti s přípravou.“
„Ne my. Ty,“ opravila ji matka důrazně. „Tvého manžela jsem nezvala.“
„Prosím?“ zarazila se Lucie. „A to jako proč?“
Božena si odfrkla. „Ty se ještě ptáš? Vždyť Simonin muž je…“