„…vlivný podnikatel. A já ho mám posadit ke stolu vedle hrobníka? To by byla ostuda!“ dokončila Božena Šimonová pohrdavě.
„Tak si škrtni i mě,“ odsekla Lucie Bednářová bez zaváhání. „Bez Jakuba nikam nepůjdu.“
Zbytek dne strávila přemítáním nad ostrou výměnou názorů. Nakonec se rozhodla, že ustupovat nebude – na večeři dorazí společně. Jakubu Zemanovi o matčiných slovech nic neprozradila, jen mu oznámila, že jsou oba pozvaní.
Když se večer objevili ve dveřích rodičovského bytu, Božena, která jim přišla otevřít, zůstala stát jako opařená. V očích jí vyšlehlo takové rozhořčení, že by jím dokázala zapálit záclony. Přesto se ovládla. Počkala, až si svléknou kabáty, a s nuceným úsměvem zetě pozvala ke stolu. Pak si však odvedla mladší dceru stranou do kuchyně.
„Řekla jsem ti jasně, že si nepřeju, aby sem tvůj muž chodil,“ syčela potlačovaným hlasem. „Proč jsi ho přivedla?“
„Protože jsme manželé,“ odpověděla Lucie klidně. „A když zveš mě, zveš i jeho.“
Atmosféra u večeře by se dala krájet. Božena se cítila trapně, obzvlášť když se Petr Malíř, manžel Simony Čermákové, zdvořile zeptal Jakuba, čím se živí. Jakub bez nejmenšího ostychu začal s nadšením popisovat svou práci.
K překvapení všech se brněnský podnikatel Petr ani v nejmenším netvářil pohoršeně. Naopak – zajímal se o detaily, doptával se a brzy se rozhovor stočil k jejich koníčkům. Ukázalo se, že oba jsou vášniví lovci.
„Už celé věky jsem nebyl v lese,“ povzdechl si Petr. „Pořád jen práce a povinnosti. Ale o Vánocích si udělám čas. Přijedu za vámi a vyrazíme spolu na hon. To si spravíme náladu!“
Druhý den to Lucie matce připomněla. „Vidíš? Petr si s Jakubem rozuměl skvěle. Nikomu jeho práce nevadí, jen tobě.“
Božena však neustoupila. „Petr je slušně vychovaný muž. Nedal nic najevo, ale svůj názor si určitě udělal. Znovu jsi nás všechny ztrapnila.“
Její postoj se nezměnil ani v dalších měsících. K zetěti zůstávala chladná a rezervovaná. O to víc Lucii překvapilo, když jí půl roku poté, v květnu, matka náhle zavolala.
„Dej mi Jakuba k telefonu,“ poručila bez pozdravu.
„Je v práci,“ odpověděla Lucie zaskočeně tak neobvyklou žádostí. „Mám mu něco vyřídit?“
V telefonu to krátce zašumělo a pak matka naléhavě dodala, aby jí zavolal hned po šesté. Lucii sevřel neklid.
„Mami… co se stalo?“ zeptala se vážně.