Na druhém konci se ozval povzdech a pak matčin napjatý hlas. „Včera jsem byla na hřbitově. Šla jsem se podívat na tatínkův hrob,“ začala Božena Šimonová bez jakéhokoli úvodu. „A to, co jsem tam viděla, mě úplně vyděsilo. Hlína se propadla, pomník, který jsme mu nechali zhotovit před deseti lety, je nakřivo… a deska je prasklá.“
Lucii přeběhl mráz po zádech. „A co ode mě vlastně chceš?“ zeptala se opatrně.
„Copak je to tak těžké pochopit?“ rozčílila se matka. „Ať to Jakub dá do pořádku. Nechť zajistí nový pomník a všechno zařídí.“
„Mami, Jakub pracuje na jiném hřbitově,“ připomněla jí klidně Lucie Bednářová. „Tam, kde je pochovaný táta, přece určitě taky mají správu a lidi, kteří tohle dělají.“
„Tušíš vůbec, kolik to stojí?“ vybuchla Božena. „Zjišťovala jsem si to a málem jsem z těch částek omdlela!“
Lucii došlo, kam tím matka míří. „Takže očekáváš, že to můj manžel udělá zadarmo?“
„Samozřejmě,“ odpověděla bez zaváhání. „Práci zvládne sám, zkušenosti má. A nový pomník byste mu koneckonců mohli zaplatit vy. Byl to přece tvůj otec. A Jakub má určitě známosti, třeba by vám dali slušnou slevu.“
Lucii zaplavil chlad. „Promiň, mami, ale Jakub to dělat nebude,“ pronesla pevně. „Nepřijímáš ho, nechceš ho ani vidět. Tak si poraď bez jeho pomoci. Objednej si firmu.“
„Já na to nemám peníze!“ bránila se matka.
„Tak se obrať na svého druhého, toho dokonalého zetě,“ uštěpačně odsekla Lucie. „Musím končit, jsem v práci.“
Neměla v úmyslu o tom doma vůbec mluvit. Jenže večer si Božena Šimonová obstarala Jakubovo číslo a zavolala mu sama.
Lucie seděla vedle něj a slyšela každé slovo. Jakub Zeman tchyni trpělivě vyslechl, neskákal jí do řeči. Když domluvila, klidně odpověděl, že se na to podívá a pokusí se pomoci.
Jakmile hovor skončil, Lucie se na něj nevěřícně podívala. „Proč jsi na to kývl? Vždyť tě sotva snese. Chová se k tobě hůř než k cizímu člověku.“
Jakub jen pokrčil rameny. „A mám se snad chovat stejně? Mám jí to vrátit?“ usmál se mírně. „To bych nebyl já. Tvého tatínka jsem sice nepoznal, ale když vychoval takovou dceru, musel to být slušný člověk. A ten si zaslouží důstojné místo odpočinku. On za nic nemůže.“
Lucii se zaleskly oči. Objala manžela kolem krku. „Máš pravdu. Táta by byl pyšný, kdyby tě znal. A víš co? Nechme mámu být. Hlavní je, abychom my nezahořkli a zůstali lidmi.“