„Mamince je zle!“ pobíhal Roman Tkadlec po bytě sem a tam. „Zlobí ji srdce! A ty tu řešíš takové věci…“
Unaveně jsem vydechla.
„Romane,“ snažila jsem se mluvit klidně, i když to ve mně vřelo. „Už tři roky se to opakuje. Každé naše výročí ji najednou rozbolí záda, vyskočí jí tlak nebo ji přepadne jiná pohroma.“
„No a?“ odsekl podrážděně.
„No to, že po zbytek roku jí nic není!“ vybuchla jsem. „Samozřejmě pokud zrovna neplánujeme rekonstrukci nebo dovolenou. To se její stav vždycky záhadně zhorší!“
Právě jsem chystala slavnostní večeři k našemu třetímu výročí, když se ozval telefon.
Mobil se rozvibroval vedle mísy s těstem a kuchyňského nože. Aniž bych se podívala na displej, věděla jsem, kdo volá. Na hovory od Boženy Starýové jsem si vypěstovala téměř podmíněný reflex — místo odměny se mi pokaždé sevřel žaludek.
„Kateřinko,“ ozval se dojatě rozechvělý hlas mé tchyně, přestože jsem dobře věděla, že na trhu bez problémů překřičí všechny prodavače. „Zlatíčko, je Roman doma? Nemůžu se mu dovolat…“
Svého „Románka“ — šestatřicetiletého chlapa — totiž pořád oslovovala zdrobnělinou.