A to ještě nebylo to nejhorší. Opravdové utrpení začínalo ve chvíli, kdy se zničehonic pustila do dojemných historek o tom, jak Románka houpala v kolébce, jak se prý až do čtyř let nechtěl vzdát dudlíku a jak mu při prořezávání zubů celé noci proseděla u postýlky, aniž by zamhouřila oči.
Jako by ostatní matky měly k dispozici noční směnu náhradnic.
„Je doma,“ odpověděla jsem klidně. „Chystáme se…“
„Kateřinko, je mi strašně zle!“ skočila mi do řeči Božena Starýová naléhavě. „Rozbolelo mě srdce! Zavolala jsem si záchranku, ale potřebuju vidět Románka. Ať hned přijede… co když se konce nedočkám!“
Hovor jsem ukončila a zadívala se do trouby, kde se dozlatova pekla krůta. Skoro jako by tušila, co bude následovat. Obě jsme věděly své: Roman Tkadlec popadne klíče, odjede k matce, lékaři nenajdou nic zásadního a ona bude dál sténat a vyžadovat péči.
Krůta vyschne. Stejně jako náš večer. A stejně jako moje trpělivost, která se vyčerpala už před rokem.
Tentokrát jsem se ale rozhodla jinak. Sáhla jsem po telefonu a vytočila Danielu Kratochvílovou, bývalou spolužačku z fakulty, dnes primářku interny. Vždycky měla chladnou hlavu, ostrý humor a smysl pro praktická řešení.
Když mě doposlouchala, propukla v smích.
„Takže…“ protáhla pobaveně.