Třetí den zazvonil telefon. Roman zvedl hovor a z reproduktoru se ozval naléhavý hlas Boženy Starýové.
„Románku, zase mi není dobře…“ sténala.
„Mami, dnes opravdu nemůžu přijet,“ odpověděl pevně. „Kateřina Švecová je vážně nemocná. Nemůžu ji tu nechat samotnou.“
„To si jen vymýšlí!“ vybuchla.
„Nevymýšlí. Potvrdil to lékař,“ ukončil diskusi.
Pátý den se však dveře rozletěly dokořán. Božena vpadla dovnitř, klobouk nakřivo, oči plné nedůvěry.
„Myslíš, že ti to spolknu?“ zasyčela.
„Mami, uklidni se,“ snažil se Roman.
„Jacích lékařů?“ odsekla a náhle si teatrálně přitiskla dlaň na hruď. „Románku… srdce…“
Daniela Kratochvílová zachovala chladnou hlavu. Zkontrolovala puls, změřila tlak a bez emocí oznámila: „Hodnoty jsou naprosto v normě. Jste v pořádku.“
Tchyně zůstala zaskočená. Roman se na ni díval jinak než kdy dřív – jako by ji viděl poprvé.
„Mami… proč to děláš?“ zeptal se tiše.
Narovnala se. „Jsem přece tvoje matka.“
„Ale to ti nedává právo se mnou manipulovat,“ řekl klidně. „Prosím, odejdi.“
Odešla beze slova. Daniela na mě mrkla a vytratila se také. Roman pak dlouho seděl mlčky, ponořený do myšlenek.
Nikdy jsme se k tomu večeru nevrátili. Od té doby už však na matčin první poplach nespěchal. A Božena Starýová jako by náhle ztratila chuť zkoušet to znovu.
Alespoň prozatím.