Nikola Planýová, sestra mého muže, má zvláštní talent brát si na bedra víc, než jí náleží. Upřímně věří, že je něco jako neoficiální kontrolorka našeho života, téměř postava vystřižená z Gogolova Revizora, a při každé své návštěvě očekává, že kolem ní budeme poskakovat v uctivém předklonu. Jenže to se přepočítala. Nejsem s ní nijak svázaná a rozhodně nemám v plánu jí přikyvovat na každé gesto. Bylo by načase, aby sestoupila z obláčku vlastní důležitosti a začala se starat sama o sebe.
Jednou večer jsem se při večeři obrátila na Radima Zeleného:
„Prosím tě, proč se tvoje sestra vlastně nikdy nevdala? Tolik energie by konečně využila rozumně. Proč ji investuje zrovna do nás? Jezdí sem častěji než pošťák.“
Radim se zamyslel, přerušil pojídání karbanátku a pokrčil rameny. „Kdysi se jí prý něco nepovedlo. Detaily neznám, ale myslím, že ztratila důvěru v chlapy. Od té doby bydlí s mámou a tvrdí, že jim takhle nic nechybí.“
„Takže zklamaná muži,“ zopakovala jsem pobaveně. „Zajímavé. A co jsem tedy já? Mám snad knír, že proti mně brojí?“
Mrkla jsem na něj a čekala aspoň náznak komplimentu. Jenže Radim byl tak soustředěný na talíř, že mou narážku úplně minul.
Neptala jsem se náhodou. Nikola je u nás pečená vařená, vyžaduje zacházení hodné celebrity a navíc si pravidelně říká o peníze – přestože je o pět let starší než Radim.
„V knihovně mají směšné platy,“ vysvětloval omluvně, zatímco jí posílal další částku. „A chce se oblékat hezky jako každá jiná žena.“
„Když jí jsou muži ukradení, pro koho se chce parádít?“ namítla jsem. „Náš ledničkový veterán sotva chladí. Až definitivně vypoví službu, budeme kupovat nový za své.“
Radim pokaždé slíbí, že si se sestrou omezování finanční podpory vyjasní, ale výsledek je neměnný: Nikola si posteskne a Radim otevře internetové bankovnictví. Udělala jsem si jednoduchý propočet a vyšlo mi, že kdyby Nikola do práce vůbec nechodila, nic by se nezměnilo – fakticky ji živí můj muž.
„Tohle jsou přece naše společné peníze,“ snažila jsem se mu vysvětlit. „Za to, co jsi jí poslal za poslední rok, jsme mohli být u moře. A nemyslím tím jen Mácháč, klidně i Středozemní.“
Radim bezradně rozhodil rukama. „Je to sestra,“ opakuje dokola a dál sype úspory do bezedné studny jménem Nikola Planýová.
A jako by to nestačilo – Nikola bydlí s naší tchyní Helenou Martinecovou v menším městečku asi čtyřicet pět kilometrů od nás. Zavedly si zvyk vyrážet k nám téměř každý druhý víkend. Oficiální důvod? Navštívit syna. Neoficiální? Obehlédnout obchody a odlehčit Radimovu účtu o deset až patnáct tisíc korun.
Přijíždějí zásadně v pátek navečer. Výraz mají vždy totožný – lehce pohrdavý, povýšený, jako by nepřijely z maloměsta, ale vystoupily z limuzíny na červeném koberci.
„Ahoj, Radime, dobrý večer, Kláro Moravecová,“ spustí sborově hned ve dveřích. Svlékají si kabáty a bez zaváhání mi je podávají do rukou, jako bych byla hotelová garderobiérka, která je tu jen proto, aby je obsloužila. A sotva si odloží, už se rozhlížejí po bytě s výrazem inspektorek, které se chystají hodnotit úroveň pohostinnosti.