Kabáty mi podávají do rukou, jako bych tu stála jen proto, abych je obsluhovala.
„A čím nás dneska pohostíš?“ pronese s hranou sladkostí Nikola Planýová a významně si mě přeměří.
„No to je otázka,“ uchechtnu se. „Můžu nabídnout poctivý bramboračku, k tomu smažené brambory. Jsme obyčejní lidé, žádný luxus. Co jste čekaly? Že když bydlíme ve městě, snídáme kaviár a zapíjíme ho šampaňským?“
„Nedělej ze sebe šaška, Kláro, to se k tobě nehodí,“ stáhne rty Helena Martinecová. „Vždyť víš, že je pátek, a to znamená…“
„Neformální setkání?“ doplním suše. „Já bych spíš řekla, že je to dobrý čas zamyslet se nad tím, jak si našetřit na vlastní bydlení. Nevíte náhodou, proč nám to pořád nevychází?“
„To opravdu netušíme,“ odvětí Nikola. „Možná byste měli víc pracovat. Nebo si najít lépe placené místo.“
„Třeba rovnou na ministerstvu?“ vrátím jí to. „Obávám se, že tam už mají plno.“
Po téhle výměně si konečně sedneme ke stolu. Helena Martinecová nezapomene vysvětlit důvod návštěvy.
„Ty mrazy jsou letos hrozné. Klidně může být minus dvacet. A u nás na vesnici se slušné oblečení skoro nedá sehnat…“
A je to tady. Hlavní bod programu.
„Radime, ty jsi měl nedávno výplatu, že?“ ujme se slova Nikola. „Dvacátého, jestli se nepletu.“
Mám pocit, že si snad vede diář s našimi finančními termíny. V hlavě už si automaticky počítám, kolik nás tahle návštěva bude stát.
„Mamince by se hodily nové zimní boty. A já bych potřebovala péřovou bundu,“ pronese bez uzardění.
„To je pravda,“ přikývnu. „V kožešinách a lýkových střevících se dnes už chodit nedá. Přeci jen máme jednadvacáté století.“
„Radime!“ zrudne Nikola a zvýší hlas. „Přijely jsme za tebou s obyčejnou prosbou a tvoje Klára nás ani nenechá domluvit.“
„Víte co?“ zvýším hlas i já. „Vy sem nejezdíte na návštěvu. Přijíždíte si říct o peníze. A pokud se nemýlím, na návštěvu se obvykle nosí aspoň malá pozornost.“
„A co bychom vám asi tak měly přivézt?“ tváří se nechápavě Helena Martinecová. „Snad perník?“
Nevydržím to a rozesměju se tak, až mi vyhrknou slzy. Pak vstanu od stolu a omluvím se. Upřímně řečeno, jejich pravidelné páteční výpravy mě už dávno přestaly bavit. Zvykla jsem si v ty dny přespávat u rodičů. Ať si Radim svoje příbuzné vyřídí sám.
„Zase jedeš k nám?“ potřese hlavou máma, když se objevím ve dveřích s taškou.
„Ano,“ povzdychnu si. „Přes týden jsme v práci a o víkendech máme povinný program s tchyní a její dcerou.“
„A nemáš chuť je konečně poslat někam?“ nadhodí opatrně.
„Mám,“ přiznám. „Jenže Radim za to nemůže. Nemůže si vybrat, jakou má matku a sestru. Respektuju ho. Ale to neznamená, že je musím milovat. Naše vztahy fungují nejlépe na dálku – čím větší odstup, tím lepší.“
Takhle jsme fungovali skoro rok. Pak Helena Martinecová přestala jezdit úplně a pověřila tímto „čestným úkolem“ výhradně Nikolu. Ta sice nepřijížděla tak často, ale pokaždé, když zazvonila, cítila jsem v žaludku stejný nepříjemný uzel.
Všechno to totiž spočívalo v tom, že Nikola Planýová si usmyslela hodnotit i to, jak trávím svůj volný čas.