Nikola Planýová si totiž usmyslela, že bude posuzovat i to, čím si krátím volné večery. Jako by nestačilo, že kontroluje čistotu polic a složení našeho jídelníčku. Teď jí začalo vadit i moje pletení, které mi mimochodem pomáhá vypnout hlavu po práci. Vyrábím malé háčkované hračky – medvídky, králíčky, občas i barevného dinosaura – a pak je rozdávám dětem kamarádek nebo kolegů. Dětská radost je pro mě víc než jakákoli pochvala. Když vidím rozzářené oči, mám pocit, že se mi dobíjejí baterky.
„To je jak mateřská školka,“ utrousila jednou Nikola při další návštěvě. Vzala do prstů jednoho medvídka, jako by držela něco podezřelého. „Dospělá ženská a hraje si s plyšáky.“
„Je to sice míň akční než obcházet příbuzné a čekat, kdo co nabídne,“ odpověděla jsem s úsměvem, „ale mě to baví.“
Tvářila se, že narážku nepochopila.
„Takové hlouposti jsem dělala naposledy na základce. Modelovala jsem zvířata z plastelíny.“
„A proč jsi s tím přestala?“ podotkla jsem nevinně. „Určitě z tebe mohl být uznávaný sochař.“
Došlo jí, že dnes se hádat nebudu podle jejího scénáře, a rychle změnila téma.
„Radime, mohl bys na chvíli do kuchyně? Potřebuju s tebou něco probrat.“
Zmizeli za dveřmi a já pokračovala v práci. Právě jsem dokončovala dlouhé uši pro pohádkového zajíce k narozeninám malé Sofie Moudrýové.
Za chvíli se ozvalo bouchnutí dveří a Radim se vrátil do obýváku. Unaveně klesl do křesla.
„Už je pryč,“ vydechl. „Kláro, proč si vy dvě nikdy nesednete? Vždyť byste mohly vycházet.“
„Nenacházíme společnou řeč,“ pokrčila jsem rameny. „Doprovodil jsi ji domů?“
„Kdepak,“ mávl rukou. „Zamířila do salónu. Prý potřebuje změnit image.“
„Z nenápadné šedé myšky na výraznou šelmu?“ zasmála jsem se.
Naštěstí nepochopil, jak jsem to myslela. Jinak by se urazil. Nikola se objevila až za tři hodiny – s účesem tak krátkým, že by jí ho mohl závidět kdejaký voják, a s líčením, které připomínalo válečné barvy.
„Tak co říkáte?“ zatočila se před námi. „Prý je to poslední módní brand.“
„Hm… rozhodně výrazné,“ soukala jsem ze sebe a snažila se nezasmát. „A mimochodem, ne brand, ale trend. To je směr, který je teď populární.“
Zvedla bradu ještě výš.
„Nedá se nic dělat, máme to v rodě.“
„V jakém? Pekingézů?“ uklouzlo mi. „Dobře, mlčím. Jdu dát vařit vodu na čaj.“
Musím uznat, že s ní nebyla nuda. Člověk se aspoň zasmál, a smích prý prodlužuje život. Jenže jednou nám Nikola dokázala zvednout tlak natolik, že jsme jí museli zatrhnout přístupové právo.
Začalo to docela nevinně. Oznámila nám, že si bere dovolenou. Fajn, říkala jsem si, ať si jede k moři nebo na chalupu. Jenže ona si jako destinaci vybrala náš byt. A to bez předchozí domluvy.
Byl obyčejný čtvrtek. Stála jsem u sporáku a chystala večeři, když Radimovi zazvonil telefon. Videohovor od Nikoly.
„Vyřiď své manželce,“ prohlásila bez pozdravu, „ať mi k příjezdu připraví pořádné pohoštění.“
Radim seděl u stolu a loupal brambory, čímž mi „pomáhal“. Ta drzost mě zaskočila.
„Jediné, co můžu připravit, je ubrus na stůl,“ odpověděla jsem dost hlasitě, aby mě slyšela i přes displej. Šum tekoucí vody zřejmě část slov přehlušil, ale Radim se rychle zorientoval…