…zorientoval, zamumlal něco o špinavých rukou a hovor raději ukončil.
Otočila jsem se k němu a bez vytáček oznámila: „Radime, do tohohle nejdu. Zítra mám šílený den. Odevzdávám uzávěrky, odpoledne porada s vedením kvůli nějaké reorganizaci. Pokud chceš sestře vyhovět, postarej se o ni sám.“
Zůstal na mě zírat, jako bych mu právě sdělila státní tajemství. „Kláro, vždyť víš, že vaření není moje silná stránka. Umím sotva pár základů.“
„A kdo po tobě chce hostinu o pěti chodech?“ namítla jsem klidně. „Nikola jen prohlásila, že má být nachystaný stůl. Neupřesnila menu. Uvař svoje slavné těstoviny s mletým masem, nakrájej zeleninu, přidej smetanu. Vím moc dobře, jak je vybíravá.“
Ať mě přemlouval sebevíc, nepovolila jsem. Neměla jsem nejmenší chuť po celodenním maratonu ještě chystat slavnostní tabuli, jako by šlo o Vánoce, jen proto, že si to jeho sestra usmyslela.
Co se dělo další den, jsem zjistila až večer. Domů jsem dorazila pozdě, vyčerpaná. Už když jsem odemykala vchodové dveře, bylo jasné, že u nás probíhá bouřka. Hádka se rozléhala celým domem.
Jakmile jsem vstoupila do bytu, Nikola Planýová na mě vyjela: „To ti vážně není jasné, co znamená připravit pohoštění? Čekala jsem něco pořádného. Třeba pečené kuře s bramborem!“
Založila jsem si ruce v bok. „Promiň, ale pokud máš chuť na restauraci, tak si do ní zajdi. Tady nejsme vývařovna, kde se na lusknutí prstu servírují přání.“
Radim stál opodál a snažil se situaci zachránit. „Chtěl jsem, aby to bylo hezké. Uvařil jsem těstoviny, dal tam kilo masa, udělal salát, dokonce i zapečené tousty… Ale Nikole se to nelíbí.“
„Tak já jí teď vysvětlím, co je to slušnost,“ řekla jsem a cítila, jak ve mně vře všechno, co jsem dlouho dusila. „Řekni mi, Nikolo, připadá ti normální takhle komandovat cizí domácnost?“
Zaskočeně zamrkala. „Copak jsem chtěla něco nemožného?“
„Zkus se nad tím zamyslet,“ zvýšila jsem hlas. „Pořád hledáš něco lepšího, než co dostaneš. Jenže kdo chce víc a víc, často skončí s prázdnou.“
Zbledla a mlčela. Bylo vidět, že tentokrát narazila.
„A ještě mi připomeň,“ pokračovala jsem, „kolikrát jsme my byli u vás na návštěvě za celé ty roky? Jednou. Jedinkrát. Zato ty se tu objevuješ pravidelně a ještě diktuješ podmínky. Možná by stálo za to trochu soudnosti.“
Nikola stála jako přimražená, oči dokořán, bez jediné odpovědi. Pak prudce sáhla po kabátu.
„Tak dobře. Už mě tu nikdy neuvidíte! Nevděčníci!“
„Dveře znáš,“ mávla jsem rukou. „Aspoň se tu bude lépe dýchat.“
Ještě se obrátila na Radima, v hlase poslední špetka naděje. „Ty k tomu nic neřekneš?“
Podíval se na ni unaveně, ale pevně. „Nikolo, mám tě rád, ale tohle už je moc. Opravdu.“
Práskla dveřmi tak silně, až se zatřásly skleničky ve vitríně. Nastalo ticho. S Radimem jsme si vyměnili pohled a oba si nahlas oddechli.
Možná jí tahle zkušenost konečně otevře oči. V jejím věku už by člověk měl vědět, že pohostinnost se nevynucuje a úcta se nedá poroučet.